Rozsah a způsob poskytování péče o zdraví: Služby poradny jsou poskytovány v rozsahu § 2636 - § 2651 zákona č. 89/2012 Sb. (zákon občanský zákoník), Služby poradny… nejsou poskytovány podle zákona č.372/2011 Sb. (zákon o zdravotních službách)
novár.gif
lll.gif
lll1.gif
lll2.gif

Kontakt

Telefon: 378 606 808

 
Regenračné centrum

Kalendář

Anketa

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (3099 | 86%)
Ne (250 | 7%)
Titul článečku, vypůjčil jsem si od našeho známého gurmeta, Pavla Maurera, jenž takto originálně oslovuje posluchače. Rád poslouchám na Radio žurnálu jeho gastroglosy. Toto slovo je samo o sobě celkem vtipně vymyšlené. Jeho dvě části pochází ze starořečtiny. Gaster je žaludek a glossus je jazyk. Gastroglosa znamená něco jako povídání o papání. Pan Maurer papání vskutku rozumí a po celém světě ochutnal snad opravdu vše, co nabízejí luxusní i další zajímavé hospody a bistra. Dnes jsem v autě slyšel, jak velice rád vzpomíná na úplně neluxusní, naprosto obyčejný pokrm svého dětství. Jeho strýc, farmář, mu občas namazal domácí chléb s domácím vepřovým sádlem se škvarky, nakladl naň kolečka natvrdo uvařených domácích vajec a hustě posypal doma vypěstovanou na drobno nakrájenou červenou cibulkou a posolil. A někdy ještě přidal tenké proužky doma naložené okurky.

Během jízdy jsem i já zapátral v paměti po podobně úchvatných pokrmech, které nenajdete v receptářích ani restauracích, ale nějak vám prostě utkvěly a k srdéčku přilnuly. Předem upozorňuji, že ani jeden z nich nemá ambici řadit se do skupiny zdravých či dietních jídel. Ba naopak, mohly by se slušnými šancemi usilovat o titul gastro-prasárnička nebo ev. gastro-zvěrstvo… Co jsem tedy z chatrné paměti vylovil:

V létech šedesátých, docházel jsem jako člen Dismannova rozhlasového dětského souboru do budovy Československého rozhlasu na Vinohradech, kde jsem se účastnil natáčení dětských rolí v tehdy populárních rozhlasových hrách. Za mikrofony jsem sedával s našimi předními herci a četl své party. Natáčení byla často zdlouhavá a my dětičky, dostávaly k večeru hlada. Dole u vrátnice byl takový jednoduchý bufet a tam jsme si mohli koupit krajíc chleba pomazaný plnotučnou hořčicí nebo kečupem a to za 20 haléřů! Věřte, nevěřte, chutnalo.

Rovněž v této roztomilé době, chodil jsem v Praze na plavání večer a tam nám taky pořádně vyhládlo. Máma mi na tu příležitost připravovala chleba s máslem a kolečky natvrdo vejce a posypala to čubricou, jež jsme si dovezli tenkrát od Černého moře z Bulharska. Já na to chlorovaný plavání snad dojížděl jen pro tuto náhradní večeři. Často jsem to ještě mokrý, zblajznul i s kouskem ubrousku.

Chleba v hlavní roli volně pokračuje. Část letních prázdnin trávíval jsem na Šumavě. U příbuzných na vsi pod Kletí. Tam nám, dětem, občas vrazili do umolousané ruky posolený krajíc s máslem a do ruky druhé (rovněž špinavé) domácí rudé rajče. Další gastro sen… Jak málo někdy stačí.

Pořád ještě kvalitní chleba ovšem pokračuje i v létech sedmdesátých. Na Medicíně jsme jezdívali do Krkonoš na Dvoračky lyžovat (a pařit). Měli jsme poměrně tvrdý výcvik, neboť jsme byli lyžařská třída. Kolem čtvrté jsme se vyflusaní, promrzlí a hladoví jak vlci vraceli do chaty. Do večeře nekonečně daleko a tak nás paní kuchařka vždy zachránila tácy krajíců toho nejlepšího chleba, který jsem v životě měl v ústech, bohatě pomazaného většinou rybí pomazánkou. Někdy máslem a jahodovým džemem. Ten zázrak museli péci buď v Jilemnici, nebo ve Vrchlabí… Jen jsme to jako zvěř dohltali (a zapili čajem), naše záchranářka v zástěře vylezla z kuchyně znovu. Na tácu měla přídavek – pár krajíců na víc. Nevybavuji si, že bych se někdy pohotově neprodral a jeden z nich neurval…

Tak a teď lepkovou štáfli přebírá rohlíček… No, jo rohlíky byly dříve taky jiné než dnes… Začneme v hospodě U dvou srdcí kousek za Klárovem směr Kampa… Co já se tam v sedmdesátých nalítal…

Smíchovská dvanáctka za 3 koruny, paní Vaněčková s dcerou o nás urputně pečovaly, obě prsa, o kterých se nám zdálo. Pravé hospodské. Chodili tam studenti a malostranští štamgasti. Když někdo z mladých přišel a měl to štěstí, že si sedl, pivko hned nedostal. „Jist budeš“, křikla paní nebo slečna Vaněčková a pak nám přistála před nosem gulášová polévka s velkým půlkulatým malostranským rohlíkem, vypečeným, kmínem sypaným přebohatě. „Až to sníš, dostaneš pivo!“ Vůbec se s náma nebabraly. A dědkové u štamgastskýho stolu jen moudře pokyvovali. Tak sme to každej museli spapat a to byla vyloženě pochoutka. Někdy byla pro změnu hrachovka. Občas jsme klidně mohli zaslechnout hlášku od tý macatý mámy: „Zdáš se mi podvyživenej, kluku.“ No a my poslušně jedli a těšili se na pivka a na ty všelijaký keci. A jak šel večer, stávalo se, že ta mladá, jak se předklonila s vějířem piv, ani snad nechtějíc, zavadila o naše opilé hlavy svým bujným ňadrem… a my dělali jako že nic a moc jsme těma palicema neuhýbali, ba právě naopak…

Tak i malostranský rohlík mi evokuje docela rozmilé vzpomínky. Hospodské ale dávaly bacha, aby se někdo moc neopil a jakmile zaregistrovaly, že je někdo hlučnej nebo příliš nahlas nadává na Husáka, řekly třeba: „Dneska máš po prdeli, hochu. Zaplať a vypadni.“ Fakt to s náma mysleli dobře. Občas se tam totiž u výčepu objevil estébák a ony je už znaly. Když se někdo houpal na židli, přiletěl pohlavek. „Ještě jednou a poletíš!“ Byly prostě hustý. Ale staraly se o nás. ONY určovaly tempo pití. Se sklenicema, přetékajícíma pěnou, volaly „Neflákat se! Dopíjíme, dopíjíme!“ Neexistovalo, vrátit nedopitý pivo. Jednou do něj někdo upustil zbytek cigarety. „Koukej to vypít, nebo už sem nechoď.“ A ten moula to fakt vypil… Jednou, ve zvlášť dobrém opileckém rozmaru, napsal jsem na pisoáru na stěnu:

Krásná je Neapol, hezčí je Paříž, kdo ví…

Nejlíp je ale u pani Vaněčkový!

Kupodivu to tam několik let vydrželo…

Když se posuneme jen o asi kilometr směrem k Malostranskému náměstí, mohli jsme tenkrát nalézti v podloubí veliký bufet. Tam jsem chodíval po odsloužené noční v nemocnici Pod Petřínem, co by medik-zřízenec, na snídani. A co myslíte, že jsem tam ládoval? Vlašák (někdy vaječný salát) + malostranskej rohlík! Byl jsem tam jeden čas známý tím, že jsem si nebral hliníkovou vidli, nýbrž jsem vytáhl dřevěnou lékařskou špátli ze špitálu (nepoužitou) a bagroval jsem salát s ní. Bylo to móc dobrý.

Další prasárnička: Já hodně sportoval, a když jsem přišel z tréninku, vzal jsem velkou sklenici, nakrájel do ní na kolečka banán (když byl), ukáp trochu šumavského medu, prdnul jedno syrové vejce (i se skořápkou), nalámal trochu vlašských ořechů a zalil to mlíkem. Pak jsem vzal dřevěnou kvedlačku a všechno jsem to rozmačkal a lačně vypil a s hlavou v slušném záklonu, vysrkal ty slastný zbytečky stékající po skle…

Poslední gastro-úchylárna, kterou si vybavuji, byla moje častá večeře na lékařské ubytovně v areálu klatovské nemocnice. To jsem byl ještě svobodný mladý lékař. Léta osmdesátá. V bufetu jsem si koupil pečený kuřecí stehno, dva rohlíky (už gumárna) a deset deka balkánskýho sýra + Kofolu. Pak to v tý králíkárně sežral prackama přímo z umaštěnýho papíru. Jo, to byly časy… To jsem o zdravé výživě ještě neměl ani páru. Asi to tak bylo dobře. Mám na všechny ty věcičky moc milý chuťový vzpomínečky… Je jiná doba, já si jen s Pavlem Maurerem trochu zavzpomínal.

A ještě jako PS: Z doby moderní. Pokud jsem se několikrát ocitl na mnichovském letišti (odkud jsem dřív odlétal na Srí Lanku), nikdy jsem nevynechal weiss vurst und pretzel s tou sladkou bavorskou hořčicí. Samozřejmě s weitzen bier… a pak jsem tři týdny na Srí Lance machroval s ayurvédskou stravou…

Tomáš Lebenhart

Obrázek týdne
stažený soubor (3).jpg
Vtip týdne:
stažený soubor.jpg
Poslední změny na stránkách
Návštěvnost
Přihlášení
Vyhledávání na webu


Magie, bylinky, čakry, kameny a další zajímavosti zde:




Tyto stránky vytvořil na systému WEBGARDEN






Doporučuji:


Name
Email
Comment
Or visit this link or this one