Rozsah a způsob poskytování péče o zdraví: Služby poradny jsou poskytovány v rozsahu § 2636 - § 2651 zákona č. 89/2012 Sb. (zákon občanský zákoník), Služby poradny… nejsou poskytovány podle zákona č.372/2011 Sb. (zákon o zdravotních službách)
novár.gif
lll.gif
lll1.gif
lll2.gif

Kontakt

Telefon: 378 606 808

 
Regenračné centrum

Kalendář

Anketa

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (3086 | 86%)
Ne (248 | 7%)
Prolog

Kačenko, udělej na pana doktora pa, pa. Tříleté děvčátko se nejistě culí, zdvihá ručku a dělá pa, pa. Anetko, uděláme na pana doktora pa, pa? Anetka se mračí se sklopenou hlavou, pak udělá náznak pa, pa… Vítku, udělej pa, pa. Nic. Tak, jak jsme se to učili? Zdvihni ručičku a udělej pa, pa. Nic. Ty jsi zapomněl, jak se to dělá? Ty nechceš udělat panu doktorovi pa, pa? Chlapec se na maminku vážně podívá a řekne: NE! Ten se mi líbí nejvíc…

 

PAn PAjnapl, muž spíše starší nežli mladší, děcka již dospělá, idea plná lásky se mu nesplnila, nikdy nesebral odvahu se podruhé oženit… do sebe hodil tři kuličky Argentum nitricum 30 a vyšel do ulic. Poprvé v životě vyrazil koupit dámské kalhotky… Monotónní život firemního právníka, celé právní oddělení Pošumavských PApípren tvořil on a jeho sekretářka. Oba po PAdesátce, svěřujíce se jeden druhému s všedními starostmi a přáními. PAn PAtrik PAjnapl měl velké, ale i malé sny. I ty úplně přízemní… Ty si nechával pro sebe. Rád dobře PAPAl a snil o jižních krajích. Sekretářka často mluvila o tom, co vařila přes neděli a jak občas volají 155 kvůli žlučníkovým kolikám…

PAní PApájová, spíše mladší nežli starší, často vstávala od počítače v ofisu modelingové agentury a s oblibou sledovala oknem mladé, svalnaté dělníky, kteří už téměř půl roku pracovali na ulici a stále něco kopali a asfaltovali. Díky své nesmělé, introvertní povaze o vztazích spíše snila, nežli je žila. Měla velké i naprosto obyčejné představy… V dnešním dusném pražském odpoledni ji při smyslech držely dvě vize: Jak konečně šlehne s kalhotkami do prádelního koše a zmrzka Haagen-Dazs (Mango and Raspberry) v dolním fochu mrazáku. Milovala tropické ovoce, sladkosti, kvalitní alkohol a snila o vysokých horách Himaláje a o životě někde pod nimi… Slunce, oceán, ovoce, skutečný muž… Byla to obyčejná, i když nesmírně půvabná žena.

PAn PAjnapl vystoupil na I. P. PAvlova a šoural se s taškami ke schodům. Oknem odjíždějícího vlaku metra zahlédl mladou ženu. Jejich oči se na tři vteřinky setkaly. Oba se silně a nepochopitelně zachvěli a čas se pro ně zastavil… Pochopili, že se znají věky… PAjnapl zmateně pobíhal po nástupišti, jako by chtěl uhánějící soupravu dohonit. PAní PApájová prudce vstala ze sedadla a učinila pár rychlých kroků ke dveřím. V tunelu si s bušícím srdcem zase sedla na své místo. Oba byli šokováni jeden druhým i sami sebou… Čas se opět rozběhl.

PAn PAjnapl, naprosto obyčejný, i když dosti interesantní, poněkud nesmělý, neschopný rázné akce, velký čtenář a gourmet, iluzorní cestovatel, tajně obdivující svět Jacka Londona, Ernsta Hemingwaye, Gabriela Garcíi Márqueze, ale tak trochu i Charlese Bukowskeho, se blížil k obchůdku se spodním prádlem a srdce mu tlouklo až v krku. Občas navštívil homeopata a ten mu na jeho silné stresové potíže předepisoval Argentum nitricum 30. Před poradou s vedením firmy se třásl, potili se mu dlaně, rozbušilo se mu srdce a jeho břicho se bolestivě nadmulo. „Ať je tam chlap, ať je tam chlap“, opakoval si, jak se blížil k cíli. „Chlap ale nemůže prodávat kalhotky, to je nesmysl“, uvažoval rezignovaně. „Tak ať je za pultem aspoň nějaká starší bába“… Zhluboka se nadechnul, vzal za kliku a vkročil do krámu.

PAní PA. a PAn PA. se PÁr let po magickém okamžiku v metru potkali v PAlmovém PArku u sicilského PAlerma. Pohybovali se po ostrově s různými cestovkami se skupinami turistů. Nevěřícně na sebe hleděli a jako by čekali, kdo zkolabuje první. Čas se opět zastavil… Nebyli sami a tak se zase minuli. PApájová se večer na to místo vrátila a čekala několik hodin… konec září, od moře už to trochu foukalo. Než s povzdechem odešla, napsala bosou nohou do písku své tel. číslo. PAjnapl měl trochu delší vedení a tak na místo dorazil druhý den dopoledne (vzal si na to taxíka) – právě včas, aby číslice na pobřeží byly ještě čitelné… Zmocnilo se ho tak silné vzrušení, že počal hlasitě vykřikovat: „JO! JO! JÓÓ!!“ Kašlal na lidi kolem. „JO!“ „Číslo, číslo!, říkal si vzrušeně. „Musí být její! MUSÍ!“ PAk se roztřásl. „Kam a čím si ho napíšu?!“ Vryl si číslo do PAměti a běžel prvního obchodu – s nápisem PAtiserie. „PArdon“, zařval na PAní u kasy. „Tužku a PApír!“ a naznačil rukama psaní…

PAn PAjnapl začal žít na plno. Zajistil útulný penzion na odlehlém místě Šumavy. Oba počítali dny jako vězni před propuštěním na svobodu. 1. 11. vyrazili autem z Prahy na jihozápad… řídil PAjnapl. Když se rozjeli, displej na PAlubní desce ukazoval 11:11.

V galantérii nebyl žádný zákazník. Za pultem stály dvě prodavačky a něco si povídaly. Starší PAní a mladá na první pohled atraktivní žena. PAjnapl měl smůlu. Ta druhá ho s úsměvem oslovila: „Čím mohu posloužit?“ Starší mezi tím zmizela někde v zadu… „No, já, víte… chtěl bych kalhotky…“, vypravil ze sebe a cítil, jak rudne. „Myslím pro mladou holku“, dodal naprosto zbytečně. „Typ, barva, velikost?“, optala se prodavačka věcně. (Ale, néé, do háje, jak to mám vědět, zuřil právník.) Netušil, jak se dámské prádlo značí. A jakej typ? Nervózně přešlapoval, jako když se tančí tango. „Tanga?, zareagovala podvědomě mladá žena. „Ehm, asi jo, tedy, ano, jistě“, blekotal PAjnapl. „Ukažte mi ňáký“, rozkurážil se náhle. Prodavačka před ním rozházela pár kalhotek. Ježiš, ty jsou malý, zhrozil se (ne tak zcela) zralý muž. Vzal jedny nejistě do rukou a zjistil, že se dají slušně roztáhnout. „Ne, prosím vás, nějaký opravdovější…“ „Tak co tenhle typ?“, holčina se už začala uculovat. „Jo, takový jsem myslel…“ „A velikost?“, dotírala prodavačka nelítostně a vytáhla obočí vzhůru. PAjnapl začal pociťovat vztek. Proč jsem si to pořádně nerozmyslel… „Víte, asi tahle“ a začal rukama do prostoru mezi nimi naznačovat jakési tvary. Horší už to být nemohlo… Ze zadu na pár vteřin vykoukla hlava starší načesané dámy s vytřeštěným zrakem, což PAjnapla přímo nasralo. „Rozmyslel jsem si to!“, oznámil jim a vypadl z krámu. Rázoval po náměstí s rostoucím tlakem v břiše. Opatrně se ohlédl, a když zjistil, že za ním nikdo není, uprdnul se tak mocně, že se tiše rozjely a zase zavřely tlusté skleněné dveře České Spořitelny, kterou právě míjel. Později zavolal své dceři, aby mu sehnala jedny PArádní kalhotky. A vysvětlil podrobnosti.

Většinu času si povídali nebo dlouze mlčeli a drželi se za ruce. Pouze, když řadil, na chvilku se rozpojili – PApája ho později už ani při řazení nepouštěla a tak jako by řadili společně. Chvilkami byl jejich stisk silnější, PAk se poněkud začali přetlačovat… Obou se zmocňovalo erotické vzrušení, leč ani jeden si netroufal během jízdy opustit posvátný prostor mezi sebou… Vrstvou ostýchavosti nezadržitelně prorážel nažhavená tělesnost. Zjišťovali, že jsou oba stejní, což je fascinovalo, čím dál víc. Viděli, že mají stejnou kresbu žil na hřbetech rukou, stejný odstín pokožky, stejné myšlenky, stejné zvyky… Ještě že máme opačná pohlaví, pomyslel si muž rozpustile.

Zastavili v lese. Konečně se jejich horké hlavy setkaly a letmo se políbili a pak znovu a dlouze… zjistili, že mají stejnou chuť i vůni, stejné jazyky. Čas pokročil, slunko se sklánělo k obzoru, byly vidět zasněžené šumavské kopce. Vzduch jak dobře vychlazené šampaňské, listy zářily orkem a nachem,

babí léto… Zašli ho hospody na čaj. PApájová si na WC rychle vyměnila gatě – za suché. Je dobré mít v kabele jedny navíc… PAjnapl si do úst hodil své tři kuličky – pro jistotu.

Když stoupali do hor, ochladilo se, pustili si topení a hudbu. Jejich ruce ztrácely poslušnost… jejich mysl se zamlžila. Šero se nenápadně snášelo do kraje. Za jednou zatáčkou se řidič rychle probral, sevřel pevně volat a stoupl na brzdu. V údivu hleděli na velké zvíře pomalu přecházející silnici před nimi. „To je rys“, zašeptal PAjnapl. „To snad není možný. Nikdy jsem ho ještě neviděl na vlastní oči!“ Velká kočka se na vteřinu zastavila, otočila k vozu žluté oči a z toho šera proti reflektorům jim pohlédla do očí. PAk několika skoky zmizela… Obou se zmocnila posvátná energie, mlčeli. Kdyby se mohli podívat vzhůru, mohli by spatřit nad sebou kruh bílošedých mraků a pod nimi dva kroužící dravce.

Pomyslela si: To je ON. On si pomyslel: Nikdy ji neopustím. Drželi se za ruce, občas si propletli prsty. Stoupali úzkou silnicí, uvnitř bylo příjemné teplo, vůně a z reproduktorů hrála etno hudba. Oba s vděčností mysleli na Vesmír, jak je k nim laskavý. Těšili se na sprchu, na večeři a hlavně na sebe… Mezitím se venku změnil vítr, vzduch se prudce ochladil a na asfaltu se začala tvořit tenká, ale pevná vrstvička ledu. Vyjeli z lesa, horizont se příkře zlomil a následovala ostrá zatáčka do leva. PAn PAjnapl opět přišlápl brzdový pedál a otočil volat. Nebyl soustředěný. Vůz VW PAssat opustil silnici a jako by v souladu se svým názvem, vylétl do vzduchu. Několikrát se otočil kolem podélné osy a pak se převážil dopředu. Nekřičely hrůzou. Během těch nekonečných vteřin si uvědomili, že tento okamžik nechtějí přežít… a nepřežijí. Byli tiše a jejich ruce se i v tom letu pevně propletly. Jeho pravá, její levá. Letěli PAdesátpět metrů. Rádio stále vyhrávalo – El Condor PAsa. PAssat tentokrát navzdory vzletnému názvu tvrdě dopadl na střechu. Píšťalky a bubínky ztichly, auto se ještě několikrát na svahu převrátilo a konečně zůstalo stát na kolech. Byli při vědomí ještě několik hodin. Bolest necítili. Necítili nic… stále se drželi za ruce. „Nepouštěj mě, prosím“, šeptala. „Nikdy… lásko, nikdy…“ PAk si slíbili, že to brzy zkusí znova… Vesmír k nim byl laskavý, svět opustili společně a v klidu. Prostoupila je křišťálová záře a hřála je, neboť byli oba promrzlí. Jak tak stoupali vzhůru, stále se drželi za ruce jako děti… Z nebe počaly tiše PAdat velké sněhové vločky.

Zasněžený vrak našli až druhý den dopoledne. Byl PÁtek, 2. listopadu. PAtolog PAvel PAtočka spočítal celkem třicet fraktur. PAtnáct + PAtnáct. Z toho sedm + osm na PÁteři. PAk v PÁnvi a PAžích. Přesto jejich ruce byly stále spojeny. To ještě nikdy neviděl. Velké tmavošedé auto s černými skly je přivezlo takto společně, protože muži v modrých pláštích nenašli odvahu jejich ztuhlá těla násilím rozpojit. Do pitevního protokolu také zapsal zajímavý nález: Hymen intactus. PAní PApájová byla tedy PAnna. V její tašce nalezla policie mimo jiné nové bílé PÁnské slipy s nápisem Everest a u staršího muže pro změnu bílé dámské kalhotky s obrázkem PApáji.

Za rok, 2. listopadu se v PÁkistánu na dohled od nejvyšších hor Himaláje narodilo nádherné snědé děvčátko s černýma upřenýma očima. Stále natahovalo ručičky a usmívalo se. Ve stejný okamžik přišel na svět kluk jako buk v Paříži, rue de Saint – PAul. I on hned natahoval ruce a smál se na celý svět.

 

Epilog.

PAne, PAne, jako to dopadne? Dají to? Nic. Vesmír mlčí… Druhý den se mě první můj PAcient s PA (progresivní arthritidou) naléhavě zeptal: „Uzdravím se?“ Sám sebe slyším, jak mu povídám: „JAK TO MÁM VĚDĚT?“ Začal jsem se záhadně usmívat. „Nebojte se, udělám pro to všechno. Ale taky bude trochu záležet na vás…“ Musí bojovat s těžkou diagnózou i negativně zaměřeným okolím, včetně ošetřujících lékařů, kteří mu tvrdí, že to není možné. Holčička bude muset sebrat odvahu a vzepřít se Talibanu a vymanit se z mužského práva Šaríja. Chlapec musí čelit narůstající xenofobii Francouzů. Pokud půjdou všichni za svým srdcem, Vesmír je bude vytrvale a láskyplně vést…

 

Tomáš Lebenhart

P7301897.JPG
Obrázek týdne
stažený soubor.jpg
Vtip týdne:
stažený soubor (4).jpg
Poslední změny na stránkách
Návštěvnost
Přihlášení
Vyhledávání na webu


Magie, bylinky, čakry, kameny a další zajímavosti zde:




Tyto stránky vytvořil na systému WEBGARDEN






Doporučuji:


Name
Email
Comment
Or visit this link or this one