Rozsah a způsob poskytování péče o zdraví: Služby poradny jsou poskytovány v rozsahu § 2636 - § 2651 zákona č. 89/2012 Sb. (zákon občanský zákoník), Služby poradny… nejsou poskytovány podle zákona č.372/2011 Sb. (zákon o zdravotních službách)
novár.gif
lll.gif
lll1.gif
lll2.gif

Kontakt

Telefon: 378 606 808

 
Regenračné centrum

Kalendář

Anketa

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (3099 | 86%)
Ne (250 | 7%)

A ne malý, jak se laskavý čtenář dozví, pokud se zde trochu zdrží… Kdeže jsme přestali? Aha. Opustili jsme pana profesora v jeho oblíbeném (ehm, stále oblíbenějším) café-baru v odlehlé uličce Starého Města pražského… Ponechali jsme jej napospas nenadálé avantýře „říjnu“ svého života a záhadné dívce za barovým pultem…

Bylo pravé poledne a v kavárničce seděl jen pán s novinami a dvě mladé ženy zabrané do intenzivního dialogu. Prof. Kocour s dívkou byli na scéně prakticky sami (záměr č. jedna tedy vyšel). Jejich oči dělily decimetry (cca tři). Ona nadechovala jeho whisky, on její jemný nasládlý parfém - a čas se vlekl jak pátá vyučovací hodina. Ani jsem se nezmínil, že si Kocour s jistou dávkou slohařské obscese učinil krátký seznam (ten už se mu do pavouka na papír nevešel) pravděpodobných scénářů reakce barmanky. Od roztomilého přitakání s ruměncem v jinak pobledlé tvářičce až po hlasitou facku (s vyjukanými návštěvníky jinak roztomilého podniku). Přiznejme mu tedy jistou dávku odvahy. Ovšem, to, co po nekonečné chvíli následovalo, na pomyslném seznámku rozhodně nebylo a být ani nemohlo.

Po té co nezvykle odvážný Hugo vybalil na objekt své sexuální neurózy svůj skandální návrh, zůstal jako zastavené video, lehce nahrben, s šedivou hlavou nad barem, zírat do očí dívky, hledaje v jejich duhovkách pojmenování pro barvu, jež rovněž tak, jako by zrcadlový obraz, zastavila pohyby štíhlého těla a v postoji člověka, hledícího do mikroskopu, neuvěřitelně klidně, hleděla naň (věta rozvitá). Vykolejený profesor, byl, jak již víme, připraven čelit regulérnímu políčku a tak jakoby jemu vstříc, nastavil svou neholenou tvář. Dívka přivřela oči obdařené prodlouženými černými řasami do úzkých škvírek, evokujících, náhle živě (a nikoliv již jen knižně) romantickému profesorovi západ slunce někde v Pacifiku, orámovaný pruhem temných mračen nad oranžovým horizontem (další rozvitá věta). Pak počala sotva znatelně pokyvovat hlavou (holá věta – Ona počala). Profesor zíral (opět holá věta). Je to souhlas?, říkal si zmateně. Ne. Četl atmosféru ve smyslu: Tak takhle to tedy je… slyším dobře? Co mi to tu ten chlápek povídá? Co s ním provedu. Kde že je ta dýka na led…

Kocour skoro již regulérně zděšen, registroval malý úhyb levého oka dívky kamsi ke dveřím a pak se konsternovaně soustředil na fantasticky vykrojené rty. Ty se dlouho nepohnuly. Je docela možné, že ústa pana profesora v tu chvíli byla pootevřena. Vyloučit se to nedá. Ale sliny měl jistě pod kontrolou. Mějme pro něj pochopení… Pak se rty její konečně pohnuly. Pomalinku se roztáhly do milého úsměvu. Rty totálně nasazeného muže se naopak v napětí pevně sevřely. Co se, proboha, bude dít, blesklo mu hlavou. Stalo se to, co by nikdy nevymyslel. On ani jeho nejnadanější studenti. Stále s úsměvem se zeptala: „Jen jednou?“

Zde, rozmilí čtenáři, dovoluji si udělat malou jazykovou odbočku (to přežijete). Pan profesor totiž měl zvláštní zálibu, neříkejme tomu, prosím, úchylka (o těch bude ještě řeč na jiném místě) – v duchu komentovat různé situace. Člověk žijící delší dobu v samotě svého bytu, většinou podlehne vnitřní samomluvě. To je zcela přirozené – na rozdíl od samomluvy hlasité, jíž navíc pak trpí i mezi lidmi, že. Profesorova zvláštnůstka spočívala v tom, že přímo miloval citoslovce. Ona slůvka v jazyce vžitá, vyjadřující pocit. Dokonce si myslel, že právě tento druh slov používali lidé jako první. To pořád ale nejsme v jádru věci (pan profesor by spíše řekl v meritu – při hodině latiny -in medias res). On si

citoslovce často vymýšlel! Ano. Dle situace. A ty pak s jistým uspokojením a pobavením i v duchu užíval. V jeho bohatém repertoáru byla slova: Hups, jups, baps, báps, bing, mljong, dundeng, mh-mh, huáá, chrnk, šblps či čunkt. Nebyl si zcela jistý, zda jde o neologizmy. (Opáčko: neologizmus jest nově vytvořené slovo.) To bude výjimka, říkal si. To by bylo moc jednoduché… To nebude jako Čapkův robot.

Zpět k baru, přátelé. (Není to vyloženě rozkošná větička?) Pan profesor v tu chvíli hbitě použil citoslovce BÁC! – aniž by se obtěžoval s neologizmem. Prostě mu spadla brada. Narovnal ramena, zasunul lehce hlavu i krk zpět jako nějaká želva a pak ji opět vysunul nad bar s hustým obočím nahoru. „Jak že?“, otázal se jako kdysi u katedry. Barmanka se zas v klidu chopila skleniček a potřásla plavým účesem. „Proč jen jednou?“ Jak prosté, milý Watsone, pomyslel si již ne vykolejený, ale přímo šokovaný Hugo Holmes Kocour. „Vy jako si myslíte, že by to bylo jako třeba možný… až takhle jo?“ Tak za takový verbální projev by byl schopen zmatenou studentku vykázat do lavice s nedostatečnou, uvědomil si, jen zavřel ústa. Kočka na druhé straně barikády slastně přivřela oči a protáhla ramena k dlouhému krku v jakémsi vlnivém pohybu hrudi. „Ještě jednu?“ „Jo!“, přitkal podezřele rychle Hugo a počal rovnati své myšlénky (holá věta: On počal). Milý pan profesor si ještě naplno neuvědomil, že má co dělat s nymfomankou. Nikdy před tím se mu totiž takto „nepoštěstilo“.

Druhá Tulamorka nalita a profesor měl vratce nakročeno k intimnímu sblížení s totožným slovesem (Býti nalit). Avšak mož-náá – i s dívenkou, jež definitivně ovládla scénu. Hups. To se pan profesor rázně napil – jako před chvílí a opět (jako blbec) otevřel ústa dokořán a vydechl. A ještě se u toho oklepal jako kačer vystupující z rybníka. Měl prázdný žaludek, navíc odkrvený, tušíme proč, a tak 40% alkohol konal rychle.

Co to, do prdele, znamená, co to, do prdele, znamená, opakoval si v duchu jako (nikoliv Dostojevského) idiot. Dívka se mezi tím přesunula k pánovi, který složil noviny a čekal na účet. Když se svým podivným kovbojským krokem vrátila k baru, profesor, sáčko již odloženo na vedlejší stoličku, přikročil opět k tématu. „Takže, co vy na to?“ Dívka se na něj opět zadívala o chvilku déle, než bylo v kraji zvykem, usmála se a uklonila hlavu. Pak pomalu vysunula špičku jazyka a rychle ji schovala. „Do třetí nohy?“ Profesor tou chvílí už rezignoval na svůj akademický stav a věk a také vyplázl jazyk, ale celý a neudržel při tom zavřenou pusu. V této směšné až sardonické pozici přikývl. V kavárničce se v té chvíli ocitl mladý holandsky hovořící pár. Prostě si spolu chrochtali. „Chave you snach chere?“, zeptal se mladík. Barmanka se mile usmála a zavrtěla hlavou. Ještě než dvojice vypadla, otočil se ve dveřích mladý Holanďan a zvolal směrem k baru: „Depeche Mode“ a zdvihl palec. „Yeees“, opětoval gesto profesor, který se nikdy v životě o skupinu nezajímal a byl rád, že opět mohl „ovládat“ prostor. Ovládl ho tím, že zdvihl masivní skleničku s nažloutlým nápojem nad hlavu, mrkl na juniorku před sebou a zvolal „Tak na nás!“ Ženy v rohu místnosti přestaly na chvilku drbat a vzhlédly. Juniorka obešla pult a ze strany přistoupila k seniorovi. „Ještě jste mi neodpověděl“, řekla tiše. „Může být i víckrát, když na to přijde“, pronesl trochu již rozjařen Kocour, jako by byl pánem situace.

Dívka mu připadala stále sympatičtější, milejší, bližší a hlavně přitažlivější. Zde si však laskavě povšimněme, že se dosud NIJAK nevyjádřila. Neřekla ANO. Zdá se, že pan profesor oslavoval předčasně. Už nám trochu pochopil, že dívka je silně eroticky zaměřena a tak asi bude mít velmi ráda sex. Také instinktivně registroval, že jí nevadí (to ještě nevěděl, že přímo přitahují) starší muži, avšak absolutně netušil, že ji z nějakého důvodu přitahuje ON osobně. A také neměl ani nejmenší potuchy o

tom, že slečna má sadistické sklony. Profesor Hugo Kocour seděl v železném vozíku obří horské dráhy, která se pomalu ale nezadržitelně rozjížděla…

Třetí sklenku whisky již popíjel jako civilizovaný gentleman a snažil se zbystřit smysly. Když byla „jeho“ dívka opět volná, opět se k ní přes pultík naklonil a zavtipkovat: „Tak teda jo, nebo jo?“ Ona se jako před tím naklonila k jeho Conneryovskému obličeji a řekla něco, co vozík horské dráhy rozjelo po úzkých kolejnicích silou vzhůru k nebi. „Jasně že jo. Líbíte se mi.“ (Bing!) „Vy mě právě taky“, opáčil profesor, bez špetky akademické úrovně. Pojenou omládl a bez jakýchkoliv zádrhelů se našel v letech, kdy sám docházel do gymnázia – ovšem jako mladičký student. Barmanka zmizela někde vzadu a ponechala jej na chvíli svým pocitům. On, rozradostněn na nejvyšší míru žoviálně pokynul sklenicí ženám v rohu, aniž si všiml, že již třetího panáka do dna vypil. To zjistil, když se chtěl napít. „Dám si ještě jednou“, oznámil dívce, když se znovu objevila na scéně. Asi se šla vyčurat, přemítal Kocour a představoval si to. No, taky bych měl… Než mu nalila další sklenici, nejistě se zvedl a zamířil k toaletě.

Bylo to vlastně poprvé, kdy ji tam musel navštívit. Přišlo mu trochu divné, že nenalezl obvyklou porcelánovou mušli s voňavými mejdlíčky. Tak se rozkročil nad mísou. Počkal, až ustane dotěrná poloerekce a ulevil si, řídíce proud, tak aby se strefil do vody. Když vycházel, všiml se, že byl na holkách – a poděkoval nebi, že sám. Kocour zbaven díky slavným irským destilářům pudu sebezáchovy, usmyslil si, že neodejde, dokud si s (pojednou) krásnou dívkou nedomluví rande.

Vyškrábal se na barovou stoličku a chopil se sklenky se čtvrtou dávkou Tullamore Dew jako pilot kniplu stíhačky. V okamžiku kdy hodlal pronést nějaký duchaplný přípitek, vstoupil otevřenými dveřmi režisér Jan Hřebejk v pruhovaném triku a kraťasech s postarším mužem. Ten byl zajímavý tím, že byl bos a měl obličej zarostlý černým roštím divokého plnovousu. Ti mi zde chyběli, pronesl v duchu Hugo. Umělci holt maj posunutej čas o obědvaj třeba ve čtyry odpoledne (post meridiam). Ve čtyry ante meridiam ještě pracují či popíjejí a debatují. No jo, lidi od filmu… Se sklenicí v ruce takto nevraživě přemítal o umělcích v předtuše, že dívenka, kterou tak úspěšně až do této chvíle balil, o něj za těchto nových „okolností“ ztratí zájem. To ji ovšem hrubě podcenil, Aniž hnula brvou, nebo umělou řasou (co je to vlastně brva… to profesora nikdy nenapadlo zjistit), obsloužila nové hosty espresem a Mattonkou plus třetinou Plzně pro křováka v mužické rubášce a byla zpět na svém malinkém pracovišti. Zato dvě dámy posunuly hlavy blíž k sobě a jejich hovor stal se znatelně intenzivnějším, často pokukujice ke stolku nových sousedů…

Profesor chvíli hleděl jedním okem na barmanku skrze whisky ve své sklence a malinko s ní pohyboval. Pak se napil a pronesl s důrazem na každé slovo, aby ho ztěžklý jazyk nezradil: „Kde jsme to přestali?“ „Nikde“, odtušila. „Nezačali jsme.“ Náš milý Hugo si totiž do této chvíle neuvědomil (jak ostatně mohl), že zdaleka ještě ne jeho dívka roztomile odpovídala na jeho původní dotaz, zda by si s ním uměla představit sex. Dozvěděli jsme se, že uměla, že se jí zamlouvá a zároveň (zřejmě asi z čiré zvědavosti) chtěla vědět, proč by to mělo být jen jednou. Tyto neuance bývalému češtináři vlivem nervozity a alkoholu jaksi unikly. Trochu se zamračil, jak se soustředil na logický sled událostí a pak se zeptal: „Můžeme se někdy sejít? Ne tady, myslím.“ „Klidně“, čile opáčila a zase se mile usmála. „Proč?“, dodala stále s úsměvem. Systematicky drtila našeho pana profesora, aby se konečně jasně vyjádřil. Cítíte, milí čtenáři tu nebetyčnou ironii, to drama? Dívenka ve věku jeho někdejších maturantek dobývá ze starého pána jasně formulovanou myšlenku! Nastalo dlouhé ticho.

Profesor vstal, jako student v lavici, lehce se uklonil a pravil s pozorností na každém slově: „Moc rád bych vás, milá slečno, pomiloval“ „Proč?“, opakovala tvrdošíjně otázku. Pan profesor neklidně

přešlápl a trochu se při tom zapotácel. „Proože se mi děsně líbíte“, vyhrkl a polevil v artikulační kontrole. Dívka odněkud vylovila papír, položila ho na bar, přihodila propisku a zavelela: „Napište mi tady co se vám na mě tak líbí, že mě chcete dostat do postele. Nadpis bude: CO SE MI NA BARBOŘE NEJVÍC LÍBÍ. Jmenuju se Barbora, Bára. Jsem zvědavá. Pište.“ Ubohý pan profesor dostal od studentky slohovou práci… „Musim to vypsat?“, zeptal se zbytečně. „Nemusíte. Pak na mě ale můžete zapomenout. Miluju dobrodružství a rázný chlapy. Profesor popadl tužku, vypsal nadpis velkými písmeny a pak zuřivě čmáral své erotické důvody. „Doufám, že to hned zlikvidujete“, zabručel a podal jí z poloviny popsaný list. Odložila ho na pult a šla zkásnout dámy. Když se vrátila, pečlivě si přečetla text a zdálo se, že si to užívá. Dámy odešly, a Bára s vážnou tváří list papíru pečlivě přeložila na půl. Kocour jí netrpělivě sledoval. Pak zase na půl. Pak zas a zas ještě jednou. Stlačila ho a pak si jej stranou baru zasunula pod kalhoty a evidentně i pod kalhotky. Trochu se při tom nakrucovala a strnulému Kocourovi bylo jasné, že si balíček pětkrát složeného papíru s svými tělesnými přednostmi zespoda zasunula do přirození. Pak se na profesora bolestně usmála a přešla – tentokrát jako po provaze k pánům od filmu. Ještě si něco přiobjednali. Když prošla kolem Kocoura, nenápadně ale dost hlasitě, aby to slyšel, zasténala.

„Proberem to u mě doma. Můžete přijít v pondělí k večeru na tuhle adresu?“, podala mu vizitku. Barbora Kennedy, Dlouhá 55, Staré Město. Mistr ČR v kickboxu juniorek. Profesor opět zíral, tentokrát na malou kartičku. Zaplatil. Pak mu pomohla do saka a on zřetelně ucítil dotek jejích pevných prsíček na prsou svých. Musíme zde konstatovat, že vysloužilý profesor měl v hlavě absolutní maglajz. Kdo to je? Co to vše má znamenat? Nezdá se mi to? No ještě, že jsem se jí zeptal. To bych byl teda lůzr, kdyby ne… Irská whisky nalačno zcela zpustošila jeho umravnělý vnitřní hlas. Byl k sobě brutálně upřímný. Tak to mám jistý, radoval se bláznivě. Jisté však bylo v tu chvíli jen jedno: Profesor Hugo Kocour vprostřed dne, vprostřed léta, vprostřed Prahy, opil se jako prase. Natolik byl ještě při smyslech, že si na ulici opakoval: Nemůžu do svejch oblíbenjch hospod.. a tak se nechal odvézt taxíkem na Vinohrady do vietnamského bufetu a dal si výživou polévku Gán Bó.

Doma usnul s dobrým pocitem, že pro sebe konečně udělal něco opravdového. To mu jistě nebudeme upírat. Nelze ale přehlédnout, že náš milý Kocourek radostně a nic netuše přikývl na psycho-sado-maso – což na gymplu nikdy neprobírali…

V pondělí odpoledne se profesor dobře napapal v thajské restauraci YAM YAM na Pankráci, aby rozproudil krev. Později se hodil do gala jak k maturitě a do kapsy modrého jemně proužkovaného lehkého sáčka Guy Laroche si pro jistotu zasunul tabletku téže barvy. Zastavil se v barbershopu na Můstku a dal si upravit hlavu. Nechal si i pečlivě vyholit dlouhé chmíří na ušních boltcích, aby náhodou nepřipomínal rysa ostrovida. Také přerostlé obočí si nechal zpacifikovat, aby nevypadal jako výr. (Výr velký – latinsky bubo bubo). Profesor Hugo Bubo – to snad né… A tak jemně provoněn Opiem (Yves Saint Lanurent samozřejmě) přeběhl lehkým krokem Staromák a s tlukoucím srdcem zamířil do Dlouhé ulice…

Zde jej, milí čtenáři opět zanecháme – však on se nám neztratí… Setkáme se s ním v podkrovním příbytku mladé erotomanky a kickboxerky Barbory a budeme držet Kocourovy pěsti. Další část se totiž bude jmenovat Kocour na horské dráze.

Tomáš Lebenhart

Obrázek týdne
stažený soubor (3).jpg
Vtip týdne:
stažený soubor.jpg
Poslední změny na stránkách
Návštěvnost
Přihlášení
Vyhledávání na webu


Magie, bylinky, čakry, kameny a další zajímavosti zde:




Tyto stránky vytvořil na systému WEBGARDEN






Doporučuji:


Name
Email
Comment
Or visit this link or this one