Rozsah a způsob poskytování péče o zdraví: Služby poradny jsou poskytovány v rozsahu § 2636 - § 2651 zákona č. 89/2012 Sb. (zákon občanský zákoník), Služby poradny… nejsou poskytovány podle zákona č.372/2011 Sb. (zákon o zdravotních službách)
novár.gif
lll.gif
lll1.gif
lll2.gif

Kontakt

Telefon: 378 606 808

 
Regenračné centrum

Kalendář

Anketa

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (3077 | 86%)
Ne (247 | 7%)
   Kdysi jsem složil melancholickou podzimní baladu, jež začínala neveselým veršem:
„Po šedém nebi,
šedé mraky plují,
již na blízku je zimní čas.
Zvířátka mrznou v temné lesní sluji,
na zámku bují hodokvas…“
Šlo o parodii na tvorbu Jiřího Wolkera…
Už je to tady zas, Dušičky, studený východní vítr (Aconitum může být významným pomocníkem v nouzi, jakožto i Natrium sulphuricum, které se zhoršuje chladnými mlhavými rány…).
Touto dobou mohl jsem býti v severní tropické části Austrálie, v Queenslandu, na pobřeží Pacifiku… Velkorysou nabídku jsem ale musel s těžkým srdcem odmítnout… a tak jsem tu, pracuji i o víkendech abych byl připraven uspořádat jisté profesní i osobní záležitosti.
   Ale dost melancholie, chci teď pro vás i sebe oživit krásné, teplé, milé i roztomilé vzpomínky… na Havaj. Před rovnými dvaceti léty, opouštěl jsem tichomořský ráj, právě v den Halloweenu, abych 2. listopadu už zase zpět, podivně opálený, s podivně strakatou exotickou košilí mohl vychutnat hromadné pochody ke hřbitovům…
   Návraty mě moc nebavjej – jsem spíš odletový typ. Tak se tedy rozleťme… V polovině let devadesátých jsem podruhé navštívil severoamerický kontinent, tentokrát kanadský Vacouver milostně sevřený zasněženými Rocky Mountains a Tichým oceánem. Moje teta mě laskavě pozvala na třítýdenní pobyt a jako správný představitel osobnosti Arsenicum album vše dobře zorganizovala. Mimo jiné mi napsala: „A nezapomeň si plavky!“ Popud k tomuto článku mi dodal i jeden veliký kámoš, který mě zve na víkend do Beskyd, kde uspořádal i mou přednášku. Napsal mi: „A nezapomeň si plavky.“
   Takže podzimní Soláň či Vancouver – plavky se budou hodit… To mi evokuje moji další přihlouplou básničku:
Když jedu na hory, beru si bačkory. Potom v chatě na horách, budu chodit v bačkorách…
Když jsem v plavkách někdy počátkem října vstoupil do Ticháče na 50. rovnoběžce (Praha i Vancouver jsou si v tomto bodě rovny), připadal jsem si jak vltavský otužilec. Po několika dnech, kdy jsme zběhali nejdůležitější a nejatraktivnější místa v hlavním městě Britské Kolumbie plus výlety po okolí, moje zimomřivá teta u thajské večeře prohlásila: „Zítra se letí na Havaj. Už to tady nějak pofukuje.“ Vážně na mě hleděla, jako by trnula, zda nebudu mít něco proti. V té chvíli mi stoupl tlak i tep. Řek jsem JO!  Na to zavolala na letiště a objednala letenky. Víte, mezi Vancouverem a Honolulu je stejnej fofr, jako třeba mezi Kladnem a Dejvicema nebo Smíchovským nádražím a Berounem. A tak se letělo…
   Byl to celkem fajn pocit… věřili byste tomu? Miluju odlety, to už jsem říkal… odlet do Honolulu zatím vede. Už ta atmo na letišti – lhostejno zda v Barceloně, Moskvě, Antalii, Chicagu či na Ruzyni - mě rozechvívá, pozoruju lidi ze všech koutů světa a žasnu, jak vypadají, co mají na sobě… hlavně pochopitelně ženy. Úplně stejně to postihnul Chinaski, známý americký spisovatel, bouřlivák a alkoholik, Charles Bukowski. Letiště je erotická záležitost… Vůně kerosinu, coffee shopů a parfémů mě vždycky dostane… kdykoliv, kdekoliv. Jediná výjimka byla Bombaj a Dubaj kdysi, kde jsem měl jedinou starost – přežít.
   Jak tak postupujeme uličkou ke svým sedadlům, vítá nás letuška, docela pěkná, kyprá americká kráska – teta volila nějakou svou oblíbenou emerickou společnost. Kanaďani jsou prý příliš liberální a do letadla pustí každé individuum, včetně opilců. A tak nikdy nevim, jestli mě neposaděj vedle člověka, který třeba nemá boty. Typicky arzenický postřeh… Jo a tak letuška se na mě usmála, jak v emerickým blbým filmu, zdvihla obočí a říká: „Ou! To máme na palubě ale fešáka.“ Tak to jsem se fakt vznášel - ještě na ploše. Říkám si, to je hezkej zvyk, takhle vítat lidi. To jsem ještě netušil, že o osm hodin později mi – opět na ploše, ovšem v Honolulu, mi pověsí poměrně hezké havajské děvče na krk věnec vonících ibišků. Samozřejmě každému… Poslouchal jsem schválně, jak jsem postupoval s tetou v zádech tou Boeingovou ulicí, jestli to říká i jinejm chlápkům… nic takovýho už jsem nezaslech. Takže nálada dost dobrá. A navíc pěkná letuška je u amerických airolinek poměrně vzácný úkaz. Koncem sedmdesátých let si jejich odbory vydobyly svaté právo žen, ucházejících se o místo letušky, že musí být posuzována při příjicím řízení pouze a jedině na základě profesní zdatnosti. Takže bossové začali mít fobii z atraktivních stevardek, aby je nějaká méně atraktivní dáma nežalovala a nechtěla nehorázný odstupný. Tehdy ještě stála v NY dvojčata, terorizmus byl v plenkách a tak v Americe řádil strach ze sexizmu, potažmo rasizmu. Když mi ta milá a hezká blonďatá paní podávala suché Martini, opět zdvihla obočí a pravila: „Ta oliva má pecku.“ A vycenila na mě zuby a palcem a ukazováčkem naznačila, že je malinká (ale tvrdá). Marně jsem si lámal hlavu, proč měla o mě tak nadstandardní péči… při třetím drinku jsem se ujišťoval, že to určitě není tím, že vypadám jako chodící otep slámy ze střední Evropy… vždyť měl jsem na sobě džíny Lewi Strauss, mokasíny Salamandr a triko s krásnou kanadskou vlajkou… no, nic…
   Na souostroví Havaj se ze západního pobřeží severní Ameriky letí cca 7 hodin. A dole voda. Samá voda… A to, považte, že je ta nejkratší distance z pevniny. Od jinud je to už jen dál a dál. A zase samá modrá voda, místy až deset kilometrů hluboká. Takže ostrovy Hawaii, Oahu, Maui, Molokai, Lanai, Kuai, Kaloohave, Nihau a pár dalších drobnějších jsou doslova utopené v nekonečném Pacifiku… Je to geologicky nejmladší pevnina na planetě. O tom svědčí i nezvykle ostré tvary hor. Na největším ostrově Hawaii (lidově Big Island) trůní i nevyšší hora světa Mauna Kea!  Ano. 10 200 metrů. Jenže víc jak půlka je pod hladinou. A víte, že na tomto ostrově leží věčný sníh? Dopoledne můžete surfovat v teplém oceánu a poslouchat plechový katáry a odpoledne si helikoptérou zaletět na nějaký vrchol a nazout lyže… A představte si, že před tisíci lety vypluli od pobřeží Peru a také z japonských ostrovů lidé – a nějakým záhadným způsobem DOPLULI na toto souostroví. Řekl bych, že museli plout celý život… Možná jich tisíce nedopluli… A pak za nimi (!) pluli další a další… Dnešní Kanakové, havajští domorodci mají prokazatelně peruánskou i japonskou krev. Ale samozřejmě také krev mnohých tichomořských ostrovů (Samoa, Tahiti ale i Nového Zélandu, tedy maorskou). Na Havjace je opravdu pěkný pohled. Musím ovšem objektivně podotknout, že mladíci jsou atraktivnější než místní ženy. A dokonce se umí i více zdobit. Černé vlasy si stáčejí do různých drdolů a vrkočů, nosí v nich květiny, zatímco ženy mají vlasy většinou jen volně rozpuštěné. Podobnou situaci je možno pozorovat třeba i v Turecku či Bulharsku, ale třeba i na Kavkaze. Jakýsi kohoutí či páví syndrom… Navíc právě na Havaji mají Kanakové nepřehlédnutelný sklon k obezitě, což postihuje více právě ženy. Je to důsledek amerikanizace ostrovů s burgerově - kolovou kulturou. Pacifická krev to prostě nedává. Gen obezity je přítomen (tradičně místní králové vážili až 150 kilo) a přívaly uhlohydrátů a umělotin ho startují do obludných rozměrů. Krásná Havajanka je tak trochu mýtus. Ty je možno spatřit snad jen v různých domorodých show, jak tančí Hula Hula, či co by vítací delegace na ploše... Jednou jsem se dal trochu do řeči s takovou tanečnicí a ukázalo se, že bydlí ve Wellingtonu na Zélandě a jako studentka si přivydělává coby „Havajanka“.
   Nastupuji ráno v Honolulu do velkého šedě-oranžového autobusu a nápisem: REAL AMERICAN DREAM TOUR. Český překlad vyplyne cestou. Veze nás Asi 130 kilová, snad dvoumetrová černoška. Taková přehnaná verze Whoopie Goldberg. Hodně vtipná a ukecaná. Tenkrát jsem poprvé viděl malý hrdelní mikrofon, který poslední léta sám používám na přednáškách… Sešlo se nás asi pětadvacet turistů. Všici v dobré náladě, vyspinkaní, vymydlení, napapaní, mnozí pánové měli sněhobílé podkolenky (to jsem fakt zíral – dost raději bych je viděl na nějakých poněkud méně chlapských nohách…), šortky, trencle (včetně seniorek), květované košilky, slamáčky, crazy brejličky třeba ve tvaru srdíček… to byste nevěřili, co všechno na Havaji projde. A to bylo před dvaceti léty. Takové módní úlety jste mohli vidět snad jen v Novým Yorku… Na Havaji jsou prostě pravidla nastavena jinak. Lidi choděj po ulicích znatelně pomaleji než v jiných státech US, víc se usmívaj, víc fotěj, víc po sobě čuměj, auta jezděj taky pomaleji, žádný spěch. Často jsem zahlíd, jak auto stojí před přechodem třeba minutu, než se skupinka japonských babiček nebo jiných nerozhodných pouličních poutníků natolik zorganizuje, že se vydají na druhou stranu široké ulice… řidič čeká, co bude, usmívá se… babičky se uklánějí, spínají drobné ručky… povívá teplý, vlhký větřík, zpívají prtáčci, nikdo netroubí, nikdo nespěchá. Každý něco třímá. Mimo kamery či nějakého prospektu třeba obrovskou zmrzku nebo kornout s korejským papáním, ruce jsou zaměstnány, všude se něco peče, smaží, nalévá, tropické ovocátko v krabičkách…
   Šoférka každého přivítala na palubě a počkala, až se usadíme. Pak se rozjela honolulskými bulváry a alejemi, podél oceánu, kolem těch nejdražších hotelů… a pořád vše komentovala. Škoda, že jsem rozuměl tak polovině… Náš celodenní výlet (tour) byl zaměřen na krásné výhledy, přírodu, ale hlavně na krásná sídla bohatých lidí včetně různých rezortů. Zastavila třeba před  „five stars“ Sheratonem a my jsme jak mravenečci napochodovali do mamutí recepce s uřvanými papouchy, obřími akvárii, různými zákoutími a lobbies… a lidi si šeptali, že je tu ubytovanej Travolta… pak jsme zas vypochodovali a jelo se dál. Lidé v buse byli z celé planety – mimo Evropu, jsem zjistil. Amíci z Texasu, z LA, Mexičani, Argnetinci, Australani, Číňani z Thai wanu, Japonci, kdosi z Jakarty… Whoopie realizovala během nudnější etapy neuvěřitelnou akci: Postupně nás vyvolávala, zabodávajíc do nás velké oči (všechno měla velké) v panoramatickém zpětném zrcadle, a vyptávala se každého odkud je a na všelijaký další věci a celkem pohotově vše komentovala za velkého zájmu spolucestujících. Pořád zdůrazňovala, jaká jsme parádní family a jak je dobře, že jsme se ti všichni sešli. Každý se musel představit a říct odkud je. Když se třeba představil zrzek z Dallasu (v rudejch trenkách), zeptala se: „Co dělá mladej JR?“ No, to bylo smíchu… nejdýl se vždycky chichotali Japonci… Paní z Buenos Aires se hbitě optala: „A nechce trochu změnit vzduch?“ No a když došla řada na mě (taky bych nejraději změnil vzduch), nastalo trapné ticho. Whoopie vylítla z role. „Có? Jak? Čeko, co..?“ Říkám, OK, centrální Evropa. „No páni! EVROPA!“, tvářila se v tom zrkadle dost dramaticky. „Ví někdo, lidičky, kde je Evropa?“ A lidičky se po sobě nejistě koukali… Tak to bylo na Havaji v roce 95. Nic exotičtějšího jsem si v té době neuměl představit. A už vůbec ne, že tam budu sám za exota… Uklidnili se, když jsem se přiznal, že jsem lékař. Jako by se jim ulevilo, že nejím lidi ani nemám týfus. Když jsme měli výběh, jeden Australan se ke mně přitočil a řek mi: „Jednou jsem byl v Evropě!“
    Náš roztomilý autobus náhle zastavil na náhorní planině nad Pacifikem a řidička pokynula velkou, objemnou paží vpravo a řekla: „Zde můžete vidět pravý americký sen (real american dream)“: A my zírali na bělostný palác s kouřovými okny a zahradami plnými orchidejí. „Zde občas bydlí, dámy a pánové, Sylvester Stallone.“ A všichni hypontizovaně hleděli na ten skvost a cvakali aparátky a bzučeli kamerkama SONY… pak se náš autobus pomalu rozjel k dalším atrakcím ostrova Oahu…
Konec první části
V druhé části se mimo jiné dozvíte, jak a proč jsme s tetou jeli skrze Honolulu v předlouhé limuzíně…
Aloha!
                                                                                                                                             Tomáš Lebenhart
Obrázek týdne
FpjOikt9NqnaVSrQqaVfrR3BX6hsqyyGY9Gz7-xwcag2aOxRRnYYyqu-LQA3yrkM8tZFGHw.jpg
Vtip týdne:
xzZevbdFfpvonWQ-WtSqYghSAv9r_ZePgxc0rNtGuIyQ5Flv62Elnb4tADfKuQzD50UYT9E.jpg
Poslední změny na stránkách
Návštěvnost
Přihlášení
Vyhledávání na webu


Magie, bylinky, čakry, kameny a další zajímavosti zde:




Tyto stránky vytvořil na systému WEBGARDEN






Doporučuji:


Name
Email
Comment
Or visit this link or this one