Rozsah a způsob poskytování péče o zdraví: Služby poradny jsou poskytovány v rozsahu § 2636 - § 2651 zákona č. 89/2012 Sb. (zákon občanský zákoník), Služby poradny… nejsou poskytovány podle zákona č.372/2011 Sb. (zákon o zdravotních službách)
novár.gif
lll.gif
lll1.gif
lll2.gif

Kontakt

Telefon: 378 606 808

 
Regenračné centrum

Kalendář

Anketa

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (3860 | 88%)
Ne (256 | 6%)

Kocour má problém

 

Emeritní profesor Hugo Kocour, si užíval zaslouženého důchodu. Sloveso užívati zde je na svém místě. Bývalý češtinář prestižního pražského gymnázia byl navzdory své bývalé, sociálním systémem zanedbávané profesi, velmi dobře zabezpečen. V restituci obdržel velký dům na Malé Straně s oblíbenou hospodou U Kocoura a několika prostornými byty, kde sídlila advokátní firma a majetní občané včetně dvou politiků.

Jeho otec, neporušil tradici a obdařil jej jménem, kterým se dnes označují spíše hurikány. On sám ovšem ničivou silou větru neoplýval. Naopak, dalo by se říci, že byl tichý, uzavřenější, seriózní a působil konzervativním dojmem. Takové emoční vybavení celkem ladilo s jeho profesorskou činností. Při výuce češtiny kladl důraz na čistotu jazyka, tak krásného a bohatého, mluvil spisovně a nikdo jej neviděl ve škole jinak než v čistém, elegantním obleku. Měl přirozenou autoritu i pro svou poctivou snahu své studenty něco naučit a zároveň potenciálně nudné hodiny prokládat slavnými citáty – od Cicera až po Cimrmana. Navíc vyučoval latinu jako dobrovolný předmět. Již jen fakt, že dokonale ovládal jazyk starých Římanů, teologů, právníků a lékařů nutně vytvářel kolem jeho štíhlé, atletické postavy auru úcty.

Hugo Kocour měl též nepřehlédnutelné charisma. Uměl být vtipný a laskavý. Při hodinách slohu působil takřka dojmem zkušeného spisovatele. Velmi podporoval tvůrčí přístup psaného projevu, podněcoval v žactvu fantazii a porušování osnov velkoryse přehlížel – ba snad i tiše podporoval. A to i v éře socializmu. Jeho nejoblíbenější literární oblastí byl romantizmus 19. století, zejména francouzský. Možná i pro to si od svých kolegů vysloužil“ složitou přezdívku Viktor Hugo Kocour. (Hugo se říkalo, jak se psalo.) Je však možné, že ji profesorstvo převzalo od svých vynalézavých studentů. To se na škole ku podivu občas stávalo…

Dá se tedy shrnout, že profesor Kocour byl navzdory své strohé uniformitě značně oblíben – a to zejména u studentek a svých mužských kolegů. To ponechávám bez komentáře a jemnocitu čtenáře… V jeho vážné tváři totiž nepřehlédnutelně jiskřily veselé oči. Pod pláštěm serióznosti mohl leckdo postřehnout světlo smyslnosti a jemného humoru. Když předstupoval v učebně před studenty stojících v lavicích, skoro vždy jim nějakým zvláštním, neotřelým způsobem pokynul, aby si sedli. Někdy na ně chvíli zíral a pak jen vykulil oči, jindy prsknul jako kocour, pak zas třeba jako by znechuceně mávl rukou a v bohatém repertoáru měl i (ještě i před revolucí) ostré americké zasalutování. Někdy se třeba na oko zadumal a pak bouch pěstí do katedry. Měl-li zvlášť dobrý den, už od dveří imitoval nějaké problematické individuum. Třeba klopýtal s nahrbenými rameny, jako inspektor Colombo, nebo se tvářil jako Václav Klaus s lehce zakloněnou hlavou, uměl i dobře napodobovat Václava Havla s rukou v kapse saka a odkašláváním, motal se jako opilec, až se studentky v prvních lavicích trochu obávaly, aby na ně neupadl, nebo pochodoval jak voják na přehlídce. Jednou, jakoby duchem nepřítomen došel k oknu u své katedry, otevřel je, pak zakroutil hlavou a přitom rukou za svými zády pokynul třídě, aby sedla. Profesor Kocour nebyl (ač tak trochu vypadal) žádný suchar.

A tak se kdysi, v osmdesátých letech udála tato podivuhodná epizoda: V hodině slohu zadal ve 3. A téma MILOSTNÝ DOPIS. O víkendu pročítal práce svých studentů, když tu narazil na milostný dopis od

pohledné studentky z první lavice u okna, ve značně upřímném, celkem literárně vypracovaném stylu – jemu osobně! Několikráte si jej přečetl a pak dlouho přemýšlel… Jak se mám zachovat, říkal si čerstvě rozvedený Kocour. V pondělí se před třídou tvářil jak Frigo a s hrstí plnou slohových prací pokynul studentům, by se posadili. Pak se posadil i on a začal hodnotit jednotlivé práce. Dívka před jeho stolem se nervózně vrtěla a několikrát si pomocí gumičky změnila účes a přehodila nohu přes nohu. Na stole zůstal poslední papír. Její. Pan profesor na ni konečně dlouze pohlédl, vážně jako by soustrastně a pak pomalu vstal a otevřel okno. Ve třídě nastalo neobvyklé ticho. Kocour se posadil a opět se dlouze zadíval na potící se blondýnu v minisukni a začal skládat její dopis do vlaštovky. Když papírového ptáčka vytvořil, lehce foukl na jeho špici, vstal, rozmáchl se a složený papír se rozletěl do ulice… Pak se vrátil na své místo a oznámil talentované studentce, že práci zvládla na výbornou. Pak zazvonilo. Profesor se lehce uklonil celé třídě a studentce věnoval lehounký úsměv.

Když jsme zmínili epizodu s papírovým ptáčkem, zmiňme se o další školní pozoruhodnosti. V jednom křídle třetího patra věhlasného gymnázia sídlila trojice jeho kolegů ve společném kabinetě. Též jazykáři. Tedy, pardon, lingvisté. Prof. Sojková (ruština), prof. Holubová (angličtina) a prof. Konopásek (němčina). Občas, když Kocour míjel jejich území a potkal-li v tu chvíli na chodbě nějakou studentku, stočil zrak k jejich dveřím a mlsně mlasknul… Jednoho pondělního rána se k všeobecnému úžasu kantorského sboru (a gaudiu – tedy veselí studentů) na těchto dveřích objevila výrazná, profesionálně vyrobená, pečlivě přišroubovaná cedulka s nápisem VOLIÉRA, jež nahradila původní štítek: KABINET CIZÍCH JAZYKU (Sojková, Holubová, Konopásek). Pozdě odpoledne konala se u ředitele na rychlo svolaná porada. Až do setmění se dohadovalo, zda se bude přečin vyšetřovat a na jaké úrovni. Prof. Kocour dokonce v jednu chvíli potměšile navrhnul, aby se nová cedulka na dveřích prostě ponechala. Na to prof. Sojková povstala, podívala se na něj, zrudla (jak krocan) a vyběhla z ředitelny – jak slepice Leghornka. Pro anglický humor svého kolegy projevila ruštinářka nulovou toleranci. Bohužel, ani angličtinářka se nějak nechytla. Nakonec se pedagogické kolokvium usneslo na jistém kompromisu. Pan školník dá zítra dveře do původního stavu a na celou záležitost se zapomene. Nikdo se nepozastavil nad faktem, že „záležitost“ proběhla v době, kdy byla budova uzamčena. Nevím, jak vy, pozorní čtenáři, ale já bych i připustil variantu, že cedule vyměnil někdo ze sboru. Někdo, kdo měl od školy klíče…

Dlužno poznamenat, že v rozlehlé budově akademického gymnázia sídlil (mimo lingvistického a též biologického kabinetu) ještě jeden pták. Profesor Vorlíček. Bělovlasý, nahrbený pán již přesluhoval a na čtvrt úvazek dle potřeby suploval několik předmětů. Tak se mu říkalo Sup. Ovšem Sup klíče od školy nevlastnil… Ono je to vlastně jednoduché – klíče měl školník, říďa a – Kocour, zástupce řídi.

Podívejme se na pana Kocoura nyní, jak si vlastně toho odpočinku užívá. Určitě vás napadne, že si čte, kupuje knihy a chodí do knihovny, Ano, hodně si čte. Znovu si vychutnává světové i naše klasiky, hltá nové autory, brousí do nových žánrů… asi byste se divili, co všechno projde jeho do hněda opálenými tlapkami… Bydlí již mnoho let sám, manželství se mu moc nepovedlo. Jak již víme, nežije si špatně. Moc si nevaří, chodí do svých oblíbených restaurací a na jídle nešetří. Miluje italskou, balkánskou a gruzínskou kuchyni a vínečko ze sudu i drahých flašek. Můžete jej vidět třeba již dopoledne se sklenkou v ruce v Blatničce v Michalské ulici, kde živě diskutuje o literatuře i politice. Nebydlí ve svém starém baráku v Nerudovce, ale vysoko nad Smíchovem a Petřínem se skvostným výhledem na mater urbium, jak rád říkává Praze. Občas si také vyrazí k mořeti nebo na poznávačku. Někdy s kámošema, ale raději sám.

Kocour jakkoliv počestný, má slabost pro ženy… V manželství i škole se choval naprosto spořádaně. Uznával morálku a měl ze sebe dobrý pocit. Nikdy nebyl nevěrný, nikdy nepožádal zadanou ženu, nikdy nepochopil, že někdo může provozovat sex za peníze. Zvykl si na své představy ve svém vkusně zařízeném bytě v Holečkově ulici – a to mu již mnoho let stačilo. Zdálo se, že je plachý. Mnoho žen středního věku si jej v restauracích a kavárnách občas prohlíželo, ale Kocour nikdy nereagoval. Musel si ale přiznat, že mu to dělá dobře. To mu stačilo. Žen si už v životě užil dost, soudil – a opět ze sebe měl radost. Občas zašel do denního baru na Starém Městě, kupodivu neobjevenému hordami turistů. Přečetl si noviny, pokecal se štamgasty, otočil do sebe dvě 12 hvězdičkové Metaxy a někdy si dal i ristretto. Pak vyšel s dobrou náladou do křivolakých uliček a rozmýšlel, kam zamíří na oběd. Vedl klidný, ničím nerušený život dobře situovaného seniora v dobré kondici. Tato idilka skončila příchodem nové, mladé barmanky. A od teď už to bude, milé čtenářstvo zajímavé…

Toto asi 18-19 leté dítě jej tak upoutalo, že ho to až zarazilo. Skoro šokovalo. Něco mezi tím… jaké by to asi bylo sloveso? Nikdy ho ve škole ani nenapadlo pohlížet na studentky jako na erotický objekt. Ale nyní se něco stalo. Jako kdyby se odněkud z netušených hlubin jeho osobnosti vynořil od puberty spolehlivě ukrytý džin a teď se mu smál do překvapeného, věčně opáleného stříbrným strništěm orámovaného obličeje. Proč na ní tak čumim?, ptal se sám sebe. Co na ní je? Nechápal. Jeho racionální stereotyp myšlení se nemněl čeho chytit. Štíhlá až hubená, se světlými delšími vlasy, jemně žíhanými růžovými proužky v černém triku a kalhotách, vytrhané obočí, malinká prsa. Prostě nechápal. Jeho styl byly plné ženy kolem čtyřicítky, přeci jen o něco starší než jeho děti. Přistihl se, že na ni myslí, že jej provází až domů v představách. Při občasném autosexu měl pevnou zásadu nepředstavovat si žádnou konkrétní ženu. Připadalo mu to neetické. Oplýval dostatečnou fantazií, aby si „opatřil“ jakoukoliv ženu. Na erotice není absolutně NIC logického, uvědomoval si. Ba naopak.

Kocour počal být lehce nervózní. Přestanu tam teda chodit, a je to vyřízený, říkal si – bylo zajímavé, že pro sebe si klidně mluvil nespisovně. Po několika dnech zjistil, že je to pěkná kravina – v dialogu se sebou používal často i vulgarizmy. Žil zkrátka ve dvou světech. Ale nevadilo mu to. Dovedl je s lehkostí a přirozeností propojovat a i když měl upito, udržel si styl a úroveň. Platilo to i o zevnějšku. Zatímco ulicemi matky měst chodil s nedbalou elegancí ve značkových hadrech (nikdy by nahlas nepoužil slovo hadry), doma pak pobíhal v trenkách vybledlém triku a pantoflích. Uvědomil si, že se naopak nemůže dočkat, až zas vletí do toho baru. Profesor Kocour ze sebe pomalu přestával mít dobrý pocit…

Je deset dopoledne, caffee-bar otevírá a Kocour kráčí “náhodou“ kolem“ s lehkým stříkancem nového parfému HUGO BOSS na černém tričku HUGO BOSS, pískové lehoučké kalhoty a rozepnuté sáčko z téhož italského materiálu. Ležérně nakoukl s rukama v kapsách do přítmí baru. Ona tu NENÍ! Zatvářil se, jako když tu někoho hledá – nenašel. Uvědomil si, že hledá – nenašel je gramatická blbost. Tedy nenachází a stejně ležérně odchází. Anebo zbořím pravidlo a zavedu své. Jako třeba Hrabal. Kocour se rozhodl, že se sebou bude mluvit zcela nekomformně. Zaplavila ho vlna sebeupřímnostii a tepla. Další vlna na sebe dlouho nenechala čekat – vlnou sexuální touhy po tom podivném děvčeti. Uvidíme, uvidíme, utěšoval se, vystřízlivím. Stejně to nemá žádný smysl tohle všechno. Přece se tam na ní nebudu chodit dívat. Co když si toho všimne? Hlavně nebejt trapnej, jo? S touto myšlenkou usínal. Avšak ráno se probudil s úplně jinou myšlenkou. Na její nahé tělo. Chtěl se ho dotýkat, chtěl do něj proniknout. Kocour zjistil, že má problém. Dostal se do neřešitelné situace. Toužil po něčem, co měl před očima a nemohl to mít…

Podařilo se mu nicméně navštívit bar několikrát, když měla šichtu. Všiml si, že měla pokaždé jiný účes a taky že se na něj velmi mile usmívá. Nejen při jeho příchodu, ale kdykoliv se jejich oči střetnou. Její letmé úsměvy ochotně opětoval a dával si pozor, aby nepřesáhly zdvořilostní rámec, aby odpovídaly čiré slušnosti se špetkou neurčité sympatie. Nemohu ji přece balit, říkal si dokola. Tak proč sem vlastně tak často lítám? Kocour začal mít fakt problém…

Doma při hudbě nebo s knihou na klíně často rozebíral situaci. Dělal si prostě logický rozbor. Jako slohař by to nazval úvaha. Za prvé: Proč se chovám iracionálně? Za druhé: JE to iracionální? Za třetí: Jaké jsou varianty. Za a: Přestanu tam chodit – to se v praxi ukázalo jako neschůdné. Škrtám. Za b: Budu tam chodit míň a míň (méně a méně) – po hlubším zamyšlení zjistil, že si béčko může s klidem taky (také) škrtnout. Seru na češtinu! Budu si uvažovat po svém. Svobodně, pomyslel si a otevřel si portugalské červené Dao, 15 let uleželé. Vypadá to, že se prof. Kocour ocitá na šikmé ploše. Ale zpět k jeho bodům. Za c: Budu si s ní trochu povídat a uvidí se. Pak se ale zděsil. K drahému vínu napřed jen čichal a přivíral oči jako kocour. Už je to tady: Budu jí balit! (d). Kocour se konečně napil a jeho nitro se příjemně rozehřálo. Cože? Já? Jí? Balit? Odložil Dostojevského a začal si připadat jako jedna z postav románu. A proč jí chci balit, proč tam za ní lezu, proč na ni zírám a usmívám se jako jelimánek? Emeritní, penzionovaný profesor Hugo Kocour si to konečně naplno připustil: CHCI SE S NÍ VYSPAT! (bod ééé), chci ji zkrátka pořádně ošukat! Vzápětí se zhrozil tohoto poznání a vulgarizmu, jenž mu automaticky naskočil. To asi ten Bukowski, povzdechl si a zašilhal ke své rozlehlé knihovně…

Logická část jeho profesorského mozku mu nedala pokoj. Nabíhaly mu další seznamy a body. Po dvou sklenkách Dao rázně vstal a z psacího stolu vytáhl A čtyrku. Chvíli hleděl na čistý papír a pak počal činit přehledné grafické znázornění svých prapodivných úvah. Připadal si jako kriminalista i kriminálník v jednom. Dostojevského pro jistotu odsunul do bezpečné vzdálenosti. Jako první akt doprostřed bílé plochy načrtl kosočtverec s malou čárkou uprostřed. Dal si pozor, aby byla přesně uprostřed a ne moc dlouhá. Cíl byl tedy nad slunce jasný. Nalil si třetí dvoudecku. Na šikmé ploše se definitivně usadil a začal si to užívat. Systematicky začal doplňovat krátké seznamy svých možností a důvodů. Když došla čísla a malá a velká písmena, přišla na řadu algebra. Jeden ze seznámků nesl podtržený titul: JAK ji budu balit? (PROČ, to už věděl). Alfa: Normálně. Okamžitě mu naskočil podseznam – CO je to normálně v tomto případě. Vždyť i jeho děti jsou o generaci starší. Jak má tušit, na co dneska mládež slyší. Po straně si tiskacími písmeny poznamenal: NESMIM VYPADAT JAKO OPLZLEJ DĚDEK!! Ale vždyť třeba ten Chinaski BYL oplzlej dědek a holky na něj pořádaly sexuální nájezdy… Chvíli uvažoval, že si toto čerstvě zapsané heslo škrtne se stejnou razancí, s jakou si ho zapsal. Chvíli ocucával držátko propisky jak student nad slohovou prací. Zkus si, milý čtenáři, představit pana profesora v trenkách jak s tužkou v ruce studuje graf, kde se různé body a seznamy šipečkami sbíhají k výraznému kosočtverci… Nelze si nepovšimnout, že starý Kocour se v tom počal poněkud plácati..

Ráno jako první věc, kterou po příchodu z koupelny udělal, bylo, že zmuchlal svůj včerejší výtvor a vyhodil jej z okna do Holečkovy ulice. Zdál se mu příliš zmatený a navíc potřísněný nafialovělými skvrnami drahého vína. Nic méně kolem půl jedenácté už seděl - hádejte kde. Objednal si jen caffe lungo, protože po včerejší noci neměl na panáka chuť. Zdálo se mu, že se na něj dívka usmívá stále vřeleji. Všimlo si také další dvou věcí, jichž si předtím nevšiml, resp. si je neuvědomil. Nedokázal identifikovat barvu jejích očí a navíc při objednávání zjistil, že nepatrně (vlastně naopak – patrně, to se ale neříká, říká se úplně nesmyslně nepatrně…) šilhá! A sice tzv. divergentně. To jako latinář věděl. Mnohem běžnější je šilhání (strabismus) konvergentní, tedy dovnitř. Podivná dívka malinko šilhala

ven. Dále si povšiml, že nějak divně chodí. Měla pružné a pevné, skoro hadí tělo, ale nějak se podivně nadnášela nebo co a zdálo se mu, že kráčí až nepřirozeně uvolněná v bocích. Dnes měla světlé vlasy svázány tak, že jí trčely nějakým nedopatřením fyzikálních zákonů ke stropu a rozbíhaly se na všechny strany jak fontána. Totálně blbnu, říkal si Kocour, ustrkávaje (miloval přechodníky) své lungo.

Večer ve společnosti chladivého Moscato gialo, jednoho s pokladů severoitalské provincie Trentino, došel k jednoznačnému vnitřnímu povelu: STOP! Po obligátní třetí sklence zlatého moku si řekl. To určitě! Zkusit to musíš, Hugoši! Profesor se však ocitl v dalších pochybnostech. Římská I: Nepodaří se mi jí sbalit – co pak? Římská II: Podaří se mi jí sbalit – co pak?? Obě varianty mu připadaly jako past. V prvním případě tam přestanu chodit, v tom není problém. Ale patrně si pak budu hledat nějakou náplast na ránu, ale bude to jen náplast – náhrada. To je špatně. Druhý případ ho ale děsil ještě více. S přicházející nocí došel ke kompromisnímu řešení: Jendou a dost! V tu chvíli mu to připadalo rozumné. My však, milí čtenáři přinejmenším tušíme, jak je pošetilé takové rozhodnutí, že? Kocour byl ovšem v tuto pozdní chvíli se sebou spokojen.

Ráno mu záhadná dívka, jež mu chvílemi připadala jako nějaký mlok, ještěrka či snad ET (nikoliv EET, jež používala), naprosto nedostupná. Začal hledat důvody (jak nám ten mozek umí hezky komplikovat život), proč se mu NELÍBÍ! Logických důvodů bylo habaděj, to si ani nemusel vytahovat novou á čtyrku. Co teda jako vyšiluju, ptal se zcela nespisovně sám sebe Hugoš. To, co bylo po celou jeho pedagogickou kariéru tabu, jej nyní mlelo na jemno. Co na ní, do prdele, je? CO?? Nic, uzavřel Kocour nepříjemné téma. Neuzavřel…

Téma se večer samovolně otevřelo… v pizzerii si jasně uvědomil, že se s ní chce za každou cenu tělesně sblížit. Po druhém Urquellu již zpět ve svém bezpečném přístavu si s drsnou upřímností ujasnil, že ji chce vidět úplně nahou, že ji chce pomalu svlékat od zdola… že se nesmírně těší na její hladce oholené přirození (teď už se ženy běžně holí, takže muž může konečně vidět, jak to vlastně vypadá), může jej zkoumat ze všech stran, hladit všude kolem, čichat, líbat a pečlivě prozkoumávat podkoží a kožní záhyby mladého, ohebného těla… Těší se na to, jak ona bude reagovat, co mu ukáže, vždyť vůbec nic neví o nové době… V konečné, praktické fázi (3. plechovka) si připustil, že ho tam prostě chce mít!

Co teď? Běda, přeběda. Kocour došel k pevnému přesvědčení, že ji sbalit MUSÍ! Jiná možnost je impossible. Ale JAK?! Skoro už zase sahal po papíru… Já se snad kvůli těm debilním seznamům začnu učit hebrejsky… pomyslel si, neboť byl humorného založení. Jak? Jak? Ha, ha, zvací dopis. Podstrčím jí dopis. Milostný dopis! Na stará kolena sepíšu milostný dopis, svou definitivní slohovou práci. No, to je ale kokotina! To bych byl za totálního idiota. Musím na ni moderním způsobem, pomyslel si. Ale jakým, sakra? Pan drsný? To mu taky nesedělo. Kocour by neublížil ani myšce. Profesor stále ctil jemné mravy. Je ale mravné osahávat o dvě generace mladší děvče? Je v pořádku s ní mít sex? JE, když ona to bude chtít taky, usoudil. To ho uklidnilo. Pořád ale neměl jasno, JAK zařídí, aby to chtěla i ona…

Jeho večerní představy byly stále realističtější a odvážnější. Zároveň v něm narůstala obava, že zůstane jen u představ a tak během několika let zblbne a zdegeneruje. Zjistil, že i případná porážka bude důstojnější než složení zbraní. Takže co?! Dopis – kravina. Nabídnout peníze? Kocour se této představy upřímně lekl. Nikdy by žádné ženě nedal za sex peníze. To mu připadal urážející pro oba. Nikdy ani vteřinu nepomyslel na návštěvu gentlemens clubu. Už ten název mu připadal absolutně debilní. Něco jako výherní automaty. (místo proherní…). Musím mluvit. Normálně česky mluvit z očí

do očí. Pořád ale zpětně probíral důvody, proč ji tak iracionálně chce. Byť jen jednou. Sex s mladou holkou? V tom to nebude (doufám). Co ještě může být pro normálního heterosexuálního chlapa víc exotické? Nezletilé děvče s pocitem na zvracení zavrhl. Thajka? Černoška? Mongolka? A náhle to měl… sex s mimozemšťankou! TO je ono! Ona mu tak připadá. TO asi byla ta podvědomá touha. Je to vůbec možný?! Kocour se zpotil a zároveň silně vzrušil. To snad néé… napochodoval do sprchy…

Přišel den, kdy měl Kocour jasno: Prostě jí to řeknu. Jasně, stručně, chlapsky. Tak jako si řeknu o pítí, tak si řeknu o sex. Hotovo. Konec všech úvah a seznamů. Cestou do baru ho ovšem stejně přepadla další rozvaha – jakou mám šanci?? Nevim, uzavřel s jistou úlevou Kocour, který si den před tím koupil v Bonton Landu černý triko DEPECHE MODE. Vstoupil do podniku těsně před polednem. Věděl, že tam v tuto dobu přechodně ubude zákazníků. Ledabyle pozdravil, zamával rukou nad hlavou jako nějaká rock star a usedl tentokrát přímo k baru. „Jak je dnes“?, usmála se dívka s opět novou frizúrou a nalepenými černými řasami. Kocour si uvědomil, že přesně tohle jí chybělo. Měla široké jakoby sibiřské lícní kosti a přitom dost zapadlé oči. Teď to bylo jinak. Marťanka si zvykala na pozemské poměry… Jednu chvíli se zarazil, zda mu dívka náhodou nečte myšlenky… pocítil lehké napětí v kalhotách. Sex s čarodějkou by taky nebyl marný… „Dnes mi dejte Tullamordew, prosím. Bez ledu.“ Dívka pečlivě odměřila dávku irské whisky a s jistou elegancí ji postrčila před svého již známého klienta. Ten ji do sebe obrátil a otevřenými ústy hlasitě vydechl. Pak se k ní trochu nahnul, ztišil hlas, ale naprosto zřetelně a srozumitelně se zeptal: „Sory. Musím se zeptat. Umíte si představit, že se mnou máte sex? Jeden. Jednou a dost!“ Dívka nijak neznervózněla, položila utěrku a skleničku, na bar a upřela na vystresovaného profesora hluboké temné oči. Protože nijak nereagovala, jen na něj hleděla, rozhodil rukama a dodal: „Jen tak. Z čistý radosti. Z rozpustilosti…“

Kocour má další problém

 

A ne malý, jak se laskavý čtenář dozví, pokud se zde trochu zdrží… Kdeže jsme přestali? Aha. Opustili jsme pana profesora v jeho oblíbeném (ehm, stále oblíbenějším) café-baru v odlehlé uličce Starého Města pražského… Ponechali jsme jej napospas nenadálé avantýře „říjnu“ svého života a záhadné dívce za barovým pultem…

Bylo pravé poledne a v kavárničce seděl jen pán s novinami a dvě mladé ženy zabrané do intenzivního dialogu. Prof. Kocour s dívkou byli na scéně prakticky sami (záměr č. jedna tedy vyšel). Jejich oči dělily decimetry (cca tři). Ona nadechovala jeho whisky, on její jemný nasládlý parfém - a čas se vlekl jak pátá vyučovací hodina. Ani jsem se nezmínil, že si Kocour s jistou dávkou slohařské obscese učinil krátký seznam (ten už se mu do pavouka na papír nevešel) pravděpodobných scénářů reakce barmanky. Od roztomilého přitakání s ruměncem v jinak pobledlé tvářičce až po hlasitou facku (s vyjukanými návštěvníky jinak roztomilého podniku). Přiznejme mu tedy jistou dávku odvahy. Ovšem, to, co po nekonečné chvíli následovalo, na pomyslném seznámku rozhodně nebylo a být ani nemohlo.

Po té co nezvykle odvážný Hugo vybalil na objekt své sexuální neurózy svůj skandální návrh, zůstal jako zastavené video, lehce nahrben, s šedivou hlavou nad barem, zírat do očí dívky, hledaje v jejich duhovkách pojmenování pro barvu, jež rovněž tak, jako by zrcadlový obraz, zastavila pohyby štíhlého těla a v postoji člověka, hledícího do mikroskopu, neuvěřitelně klidně, hleděla naň (věta rozvitá). Vykolejený profesor, byl, jak již víme, připraven čelit regulérnímu políčku a tak jakoby jemu vstříc, nastavil svou neholenou tvář. Dívka přivřela oči obdařené prodlouženými černými řasami do úzkých škvírek, evokujících, náhle živě (a nikoliv již jen knižně) romantickému profesorovi západ slunce někde v Pacifiku, orámovaný pruhem temných mračen nad oranžovým horizontem (další rozvitá věta). Pak počala sotva znatelně pokyvovat hlavou (holá věta – Ona počala). Profesor zíral (opět holá věta). Je to souhlas?, říkal si zmateně. Ne. Četl atmosféru ve smyslu: Tak takhle to tedy je… slyším dobře? Co mi to tu ten chlápek povídá? Co s ním provedu. Kde že je ta dýka na led…

Kocour skoro již regulérně zděšen, registroval malý úhyb levého oka dívky kamsi ke dveřím a pak se konsternovaně soustředil na fantasticky vykrojené rty. Ty se dlouho nepohnuly. Je docela možné, že ústa pana profesora v tu chvíli byla pootevřena. Vyloučit se to nedá. Ale sliny měl jistě pod kontrolou. Mějme pro něj pochopení… Pak se rty její konečně pohnuly. Pomalinku se roztáhly do milého úsměvu. Rty totálně nasazeného muže se naopak v napětí pevně sevřely. Co se, proboha, bude dít, blesklo mu hlavou. Stalo se to, co by nikdy nevymyslel. On ani jeho nejnadanější studenti. Stále s úsměvem se zeptala: „Jen jednou?“

Zde, rozmilí čtenáři, dovoluji si udělat malou jazykovou odbočku (to přežijete). Pan profesor totiž měl zvláštní zálibu, neříkejme tomu, prosím, úchylka (o těch bude ještě řeč na jiném místě) – v duchu komentovat různé situace. Člověk žijící delší dobu v samotě svého bytu, většinou podlehne vnitřní samomluvě. To je zcela přirozené – na rozdíl od samomluvy hlasité, jíž navíc pak trpí i mezi lidmi, že. Profesorova zvláštnůstka spočívala v tom, že přímo miloval citoslovce. Ona slůvka v jazyce vžitá, vyjadřující pocit. Dokonce si myslel, že právě tento druh slov používali lidé jako první. To pořád ale nejsme v jádru věci (pan profesor by spíše řekl v meritu – při hodině latiny -in medias res). On si

citoslovce často vymýšlel! Ano. Dle situace. A ty pak s jistým uspokojením a pobavením i v duchu užíval. V jeho bohatém repertoáru byla slova: Hups, jups, baps, báps, bing, mljong, dundeng, mh-mh, huáá, chrnk, šblps či čunkt. Nebyl si zcela jistý, zda jde o neologizmy. (Opáčko: neologizmus jest nově vytvořené slovo.) To bude výjimka, říkal si. To by bylo moc jednoduché… To nebude jako Čapkův robot.

Zpět k baru, přátelé. (Není to vyloženě rozkošná větička?) Pan profesor v tu chvíli hbitě použil citoslovce BÁC! – aniž by se obtěžoval s neologizmem. Prostě mu spadla brada. Narovnal ramena, zasunul lehce hlavu i krk zpět jako nějaká želva a pak ji opět vysunul nad bar s hustým obočím nahoru. „Jak že?“, otázal se jako kdysi u katedry. Barmanka se zas v klidu chopila skleniček a potřásla plavým účesem. „Proč jen jednou?“ Jak prosté, milý Watsone, pomyslel si již ne vykolejený, ale přímo šokovaný Hugo Holmes Kocour. „Vy jako si myslíte, že by to bylo jako třeba možný… až takhle jo?“ Tak za takový verbální projev by byl schopen zmatenou studentku vykázat do lavice s nedostatečnou, uvědomil si, jen zavřel ústa. Kočka na druhé straně barikády slastně přivřela oči a protáhla ramena k dlouhému krku v jakémsi vlnivém pohybu hrudi. „Ještě jednu?“ „Jo!“, přitkal podezřele rychle Hugo a počal rovnati své myšlénky (holá věta: On počal). Milý pan profesor si ještě naplno neuvědomil, že má co dělat s nymfomankou. Nikdy před tím se mu totiž takto „nepoštěstilo“.

Druhá Tulamorka nalita a profesor měl vratce nakročeno k intimnímu sblížení s totožným slovesem (Býti nalit). Avšak mož-náá – i s dívenkou, jež definitivně ovládla scénu. Hups. To se pan profesor rázně napil – jako před chvílí a opět (jako blbec) otevřel ústa dokořán a vydechl. A ještě se u toho oklepal jako kačer vystupující z rybníka. Měl prázdný žaludek, navíc odkrvený, tušíme proč, a tak 40% alkohol konal rychle.

Co to, do prdele, znamená, co to, do prdele, znamená, opakoval si v duchu jako (nikoliv Dostojevského) idiot. Dívka se mezi tím přesunula k pánovi, který složil noviny a čekal na účet. Když se svým podivným kovbojským krokem vrátila k baru, profesor, sáčko již odloženo na vedlejší stoličku, přikročil opět k tématu. „Takže, co vy na to?“ Dívka se na něj opět zadívala o chvilku déle, než bylo v kraji zvykem, usmála se a uklonila hlavu. Pak pomalu vysunula špičku jazyka a rychle ji schovala. „Do třetí nohy?“ Profesor tou chvílí už rezignoval na svůj akademický stav a věk a také vyplázl jazyk, ale celý a neudržel při tom zavřenou pusu. V této směšné až sardonické pozici přikývl. V kavárničce se v té chvíli ocitl mladý holandsky hovořící pár. Prostě si spolu chrochtali. „Chave you snach chere?“, zeptal se mladík. Barmanka se mile usmála a zavrtěla hlavou. Ještě než dvojice vypadla, otočil se ve dveřích mladý Holanďan a zvolal směrem k baru: „Depeche Mode“ a zdvihl palec. „Yeees“, opětoval gesto profesor, který se nikdy v životě o skupinu nezajímal a byl rád, že opět mohl „ovládat“ prostor. Ovládl ho tím, že zdvihl masivní skleničku s nažloutlým nápojem nad hlavu, mrkl na juniorku před sebou a zvolal „Tak na nás!“ Ženy v rohu místnosti přestaly na chvilku drbat a vzhlédly. Juniorka obešla pult a ze strany přistoupila k seniorovi. „Ještě jste mi neodpověděl“, řekla tiše. „Může být i víckrát, když na to přijde“, pronesl trochu již rozjařen Kocour, jako by byl pánem situace.

Dívka mu připadala stále sympatičtější, milejší, bližší a hlavně přitažlivější. Zde si však laskavě povšimněme, že se dosud NIJAK nevyjádřila. Neřekla ANO. Zdá se, že pan profesor oslavoval předčasně. Už nám trochu pochopil, že dívka je silně eroticky zaměřena a tak asi bude mít velmi ráda sex. Také instinktivně registroval, že jí nevadí (to ještě nevěděl, že přímo přitahují) starší muži, avšak absolutně netušil, že ji z nějakého důvodu přitahuje ON osobně. A také neměl ani nejmenší potuchy o

tom, že slečna má sadistické sklony. Profesor Hugo Kocour seděl v železném vozíku obří horské dráhy, která se pomalu ale nezadržitelně rozjížděla…

Třetí sklenku whisky již popíjel jako civilizovaný gentleman a snažil se zbystřit smysly. Když byla „jeho“ dívka opět volná, opět se k ní přes pultík naklonil a zavtipkovat: „Tak teda jo, nebo jo?“ Ona se jako před tím naklonila k jeho Conneryovskému obličeji a řekla něco, co vozík horské dráhy rozjelo po úzkých kolejnicích silou vzhůru k nebi. „Jasně že jo. Líbíte se mi.“ (Bing!) „Vy mě právě taky“, opáčil profesor, bez špetky akademické úrovně. Pojenou omládl a bez jakýchkoliv zádrhelů se našel v letech, kdy sám docházel do gymnázia – ovšem jako mladičký student. Barmanka zmizela někde vzadu a ponechala jej na chvíli svým pocitům. On, rozradostněn na nejvyšší míru žoviálně pokynul sklenicí ženám v rohu, aniž si všiml, že již třetího panáka do dna vypil. To zjistil, když se chtěl napít. „Dám si ještě jednou“, oznámil dívce, když se znovu objevila na scéně. Asi se šla vyčurat, přemítal Kocour a představoval si to. No, taky bych měl… Než mu nalila další sklenici, nejistě se zvedl a zamířil k toaletě.

Bylo to vlastně poprvé, kdy ji tam musel navštívit. Přišlo mu trochu divné, že nenalezl obvyklou porcelánovou mušli s voňavými mejdlíčky. Tak se rozkročil nad mísou. Počkal, až ustane dotěrná poloerekce a ulevil si, říděje proud, tak aby se strefil do vody. Když vycházel, všiml se, že byl na holkách – a poděkoval nebi, že sám. Kocour zbaven díky slavným irským destilářům pudu sebezáchovy, usmyslil si, že neodejde, dokud si s (pojednou) krásnou dívkou nedomluví rande.

Vyškrábal se na barovou stoličku a chopil se sklenky se čtvrtou dávkou Tullamore Dew jako pilot kniplu stíhačky. V okamžiku kdy hodlal pronést nějaký duchaplný přípitek, vstoupil otevřenými dveřmi režisér Jan Hřebejk v pruhovaném triku a kraťasech s postarším mužem. Ten byl zajímavý tím, že byl bos a měl obličej zarostlý černým roštím divokého plnovousu. Ti mi zde chyběli, pronesl v duchu Hugo. Umělci holt maj posunutej čas o obědvaj třeba ve čtyry odpoledne (post meridiam). Ve čtyry ante meridiam ještě pracují či popíjejí a debatují. No jo, lidi od filmu… Se sklenicí v ruce takto nevraživě přemítal o umělcích v předtuše, že dívenka, kterou tak úspěšně až do této chvíle balil, o něj za těchto nových „okolností“ ztratí zájem. To ji ovšem hrubě podcenil, Aniž hnula brvou, nebo umělou řasou (co je to vlastně brva… to profesora nikdy nenapadlo zjistit), obsloužila nové hosty espresem a Mattonkou plus třetinou Plzně pro křováka v mužické rubášce a byla zpět na svém malinkém pracovišti. Zato dvě dámy posunuly hlavy blíž k sobě a jejich hovor stal se znatelně intenzivnějším, často pokukujice ke stolku nových sousedů…

Profesor chvíli hleděl jedním okem na barmanku skrze whisky ve své sklence a malinko s ní pohyboval. Pak se napil a pronesl s důrazem na každé slovo, aby ho ztěžklý jazyk nezradil: „Kde jsme to přestali?“ „Nikde“, odtušila. „Nezačali jsme.“ Náš milý Hugo si totiž do této chvíle neuvědomil (jak ostatně mohl), že zdaleka ještě ne jeho dívka roztomile odpovídala na jeho původní dotaz, zda by si s ním uměla představit sex. Dozvěděli jsme se, že uměla, že se jí zamlouvá a zároveň (zřejmě asi z čiré zvědavosti) chtěla vědět, proč by to mělo být jen jednou. Tyto neuance bývalému češtináři vlivem nervozity a alkoholu jaksi unikly. Trochu se zamračil, jak se soustředil na logický sled událostí a pak se zeptal: „Můžeme se někdy sejít? Ne tady, myslím.“ „Klidně“, čile opáčila a zase se mile usmála. „Proč?“, dodala stále s úsměvem. Systematicky drtila našeho pana profesora, aby se konečně jasně vyjádřil. Cítíte, milí čtenáři tu nebetyčnou ironii, to drama? Dívenka ve věku jeho někdejších maturantek dobývá ze starého pána jasně formulovanou myšlenku! Nastalo dlouhé ticho.

Profesor vstal, jako student v lavici, lehce se uklonil a pravil s pozorností na každém slově: „Moc rád bych vás, milá slečno, pomiloval“ „Proč?“, opakovala tvrdošíjně otázku. Pan profesor neklidně

přešlápl a trochu se při tom zapotácel. „Proože se mi děsně líbíte“, vyhrkl a polevil v artikulační kontrole. Dívka odněkud vylovila papír, položila ho na bar, přihodila propisku a zavelela: „Napište mi tady co se vám na mě tak líbí, že mě chcete dostat do postele. Nadpis bude: CO SE MI NA BARBOŘE NEJVÍC LÍBÍ. Jmenuju se Barbora, Bára. Jsem zvědavá. Pište.“ Ubohý pan profesor dostal od studentky slohovou práci… „Musim to vypsat?“, zeptal se zbytečně. „Nemusíte. Pak na mě ale můžete zapomenout. Miluju dobrodružství a rázný chlapy. Profesor popadl tužku, vypsal nadpis velkými písmeny a pak zuřivě čmáral své erotické důvody. „Doufám, že to hned zlikvidujete“, zabručel a podal jí z poloviny popsaný list. Odložila ho na pult a šla skásnout dámy. Když se vrátila, pečlivě si přečetla text a zdálo se, že si to užívá. Dámy odešly, a Bára s vážnou tváří list papíru pečlivě přeložila na půl. Kocour jí netrpělivě sledoval. Pak zase na půl. Pak zas a zas ještě jednou. Stlačila ho a pak si jej stranou baru zasunula pod kalhoty a evidentně i pod kalhotky. Trochu se při tom nakrucovala a strnulému Kocourovi bylo jasné, že si balíček pětkrát složeného papíru s svými tělesnými přednostmi zespoda zasunula do přirození. Pak se na profesora bolestně usmála a přešla – tentokrát jako po provaze k pánům od filmu. Ještě si něco přiobjednali. Když prošla kolem Kocoura, nenápadně ale dost hlasitě, aby to slyšel, zasténala.

„Proberem to u mě doma. Můžete přijít v pondělí k večeru na tuhle adresu?“, podala mu vizitku. Barbora Kennedy, Dlouhá 55, Staré Město. Mistr ČR v kickboxu juniorek. Profesor opět zíral, tentokrát na malou kartičku. Zaplatil. Pak mu pomohla do saka a on zřetelně ucítil dotek jejích pevných prsíček na prsou svých. Musíme zde konstatovat, že vysloužilý profesor měl v hlavě absolutní maglajz. Kdo to je? Co to vše má znamenat? Nezdá se mi to? No ještě, že jsem se jí zeptal. To bych byl teda lůzr, kdyby ne… Irská whisky nalačno zcela zpustošila jeho umravnělý vnitřní hlas. Byl k sobě brutálně upřímný. Tak to mám jistý, radoval se bláznivě. Jisté však bylo v tu chvíli jen jedno: Profesor Hugo Kocour vprostřed dne, vprostřed léta, vprostřed Prahy, opil se jako prase. Natolik byl ještě při smyslech, že si na ulici opakoval: Nemůžu do svejch oblíbenjch hospod.. a tak se nechal odvézt taxíkem na Vinohrady do vietnamského bufetu a dal si výživou polévku Gán Bó.

Doma usnul s dobrým pocitem, že pro sebe konečně udělal něco opravdového. To mu jistě nebudeme upírat. Nelze ale přehlédnout, že náš milý Kocourek radostně a nic netuše přikývl na psycho-sado-maso – což na gymplu nikdy neprobírali…

V pondělí odpoledne se profesor dobře napapal v thajské restauraci YAM YAM na Pankráci, aby rozproudil krev. Později se hodil do gala jak k maturitě a do kapsy modrého jemně proužkovaného lehkého sáčka Guy Laroche si pro jistotu zasunul tabletku téže barvy. Zastavil se v barbershopu na Můstku a dal si upravit hlavu. Nechal si i pečlivě vyholit dlouhé chmíří na ušních boltcích, aby náhodou nepřipomínal rysa ostrovida. Také přerostlé obočí si nechal zpacifikovat, aby nevypadal jako výr. (Výr velký – latinsky bubo bubo). Profesor Hugo Bubo – no, to snad né… A tak jemně provoněn Opiem (Yves Saint Lanurent samozřejmě) přeběhl lehkým krokem Staromák a s tlukoucím srdcem zamířil do Dlouhé ulice…

Kocour na horské dráze

 

Kocour dlouho dlouhými kroky měří Dlouhou ulici… Hledá číslo popisné 55. Je emočně i pohlavně vzrušen – jako kdysi dávno častokráte býval. Hledání bere jako bojovou hru. Hlavu plnou romantiky a erotiky. Aby taky ne. Vždyť jde na rande… I zralý chlap snadno v situacích, kdy realita o pořádná prsa předčí jeho nejodvážnější sny, snadno ztratí rozum. Pohrával si s myšlenkami a představami jako věčně nadržený student. Probíral v duchu klasické latinské citáty a zkoušel je trefně upravovat své lehce ztřeštěné situaci. V kontextu s tím, že vlastně neví, do čeho jde, se, milí čtenáři, neubráníme, úsměvu…

Rázně zaklepu, a řeknu: „Hugo ante portas!“ (Hugo přede dveřmi – parafráze na vojevůdce Hanibala před branami Říma). To bude chlapácké plus inteligentní a tedy působivé. A zároveň se originálním způsobem představím, uvažoval. Pak si laškovně citát překroutil na Hugo ante coitum. Hugo před souloží. Pak si dále pohrával s latinou ve smyslu coitus ante portas. Už bylo jen dílem myšlenkového samospádu – Hugo ante portas vaginalis. Cítil, jak mu příjemně tuhne penis. Jak cvičený tuleň. Když již stoupal (i on sám), poněkud zadýchán po schodech domu č. 55 (dostal v baru instrukci, že jde o podkrovní byt), přišlo mu na mysl známé přísloví – Per aspera ad astra, tady přes překážky ke hvězdám. Pochopitelně, si výrok náš pan profesor upravil opět po svém – mám to vůbec vyslovit…? Ale proč ne, bude hůř… Per aspera ad vaginam. Ad vaginam ivenile! (Iuventus mládí jest). Kocour už v rozkroku praskal… Pak to trefil na komoru (ve třetím podlaží): Per vaginam iuvenile ad astra! Už ať tam vletim/už ať tam vletí… honilo se mu odkrveným mozkem.

Již na Staroměstském náměstí zvažoval bojovou taktiku. Je nad slunce jasný, že to chce! Bod A. Asi bude dělat fóry – bod B. (Já se snad umlátim smíchy, jak tento bod nedocenil…). Dokud na sobě bude mít ty neforemný gatě, nebudu mít jistou erekci – musím jí co nejdřív gatě zabavit – punktum C! (A zpět je obdrží na konci školního roku. Když se bude chovat dobře.) Musím se zaměřit na bod Cé! Jak přijde o gatě, pude to jak po másle, uvažoval, s orlojem v zádech. Až bude tělo na tělo, tak jí ty pěstičky a kicky budou plat prdné (rád zaměňoval slova v jazyce vžitá, jako např. pít kukle, místo kout pikle, atd.) Pokud se mi okamžitě pořádně postaví, budu pánem situace. Předpoklad D. (Já snad smuknu píchy – vlastně, pardon, puknu smíchy, nad jeho obavičkami). Na variantu ééé nechtěl ani pomyslet. Ne, ne… Kalhoty dolu, i kdybychom se měli o ně servat (tím líp). Pak už to může být je lepší. Il professore už v prakticky sexoval, cítil, lehké brnění v trenkách, jako by ho měl na baterku. Určitě bude mokrá a těsná, filozofoval dále. A bude dobře vypadat. To se pozná na puse. Kdysi seděli páni profesoři – tre professori v biologickém kabinetu (po škole) a kolega Růžička (pro něhož měl náš profesor tajnou latinskou přezdívku Rosacea, tedy kožní nemoc růžovka) vysvětloval (jemu a zeměpisci Polákovi, jemuž se říkalo Rusák) anatomické souvislosti ženy. Pamatoval si, že ústa jsou obrazem vaginy. Barbora měla ústa krásně vymodelovaná a přitom patřičně pevná a sevřená. A jako bonus hravý jazyk- Tlačenice v Kocourově rozkroku houstla. To nemá malus, přemítal, míjeje kamenného Mistra Jana Husa. Pohybuji se mezi mistry, zavtipkoval si. Jeden mistr za mnou, další mistr (kickboxu) přede mnou… a malinko (ale opravdu jen malinko) poskočil – což poplašilo šikmookou turistku, zatímco místní holubi rozvážně pochodvali na historické dlažbě v klidu.

Jeho slavnostní náladu mu malinko (ale skutečně jen malinko) kazila jistá nejistota (dobrý, co?), zda Barborka bude mít, jako velká holka dostatečně vyvinutý mons pubis. To se také kdysi probíralo u

Rosacea. Profesorský trojlístek (opoziční k ornitologické trojici od naproti) pojil věk, nepopíratelná záliba v sexu a též latina, v biologii běžná, v zemáku ovšem o něco méně. „No, pánové“, vyprávěl s camelkou bez filtru v zažloutlých prstech, „mons pubis… Co by to tak mohlo být.“ Kocour se přihlásil o slovo: „Nějaká hora, co se stydí, že?“ Dobře věděl, že mons je latinsky hora nebo kopec a pubertas je stydlivost. To Růžičku vyloženě pobavil. „Jde o stydký pahorek. Ten je u žen větší než u mužů a čím více dívka v pubertě produkuje estrogeny, tedy ženské hormony, tím je tento pahorek větší. Někdy se mu latinsky říká mons Veneris – tedy Venušin pahorek.“ To už oba kantoři přeložili Rusákovi prakticky uni sono (jedním hlasem). Kocoura tenkrát dost iritoval (vyloženě blbý) překlad pahorek. Kopeček to je přece. Velmi roztomilý kopeček. Jaký pahorek? Jako nějaké bradavice či uhry. Miloval tyto kopečky. Ve finále ještě více než jiné ženské zaobliny. A jak tak rázoval geografickým středem Prahy, říkal si, hlavně ať má ten kopeček, ať má ten kopeček! Jako předškolní chlapeček cestou do hračkářství… Autíčko. Autíčko. Náklaďák! Se sklápěčkou! Se sklápěčkou… Neboť dobře věděl, že některé ženy místo kopečku obdařeny jsou spíše jakýmsi úbočím, navíc ještě porostlým hustou džunglí, či roklinou, lesnatým srázem, či přímo propastí… Takových anatomických okolností se Hugo Kocour lekal. To na něj působilo jak brom v čaji na chmelu (zatímco na jiné, dle Kocoura podivné chlápky to zas působilo jako afrodisiakum). Inu každý jest jinaký a já jsem spíš ten klasický románský týpek – něco jako Leonardo da Vinci… No tak dobře – Josef Mánes, no. Zmrzlinku! Zmrzlinku! Čokoládovou. Dva kopečky! Ne – tři!! Velkej chlapeček, chce mít kopeček, pravil sobě poeticky. Chudák, Hugo, nemohl tušit, jak se mu ještě dnes, bude jeho básnické střevo hodit…. Nyní však šup do pětapadesátky.

Ve čtvrtém podlaží si náš romantik vzpomněl na staré Led Zeppelin a začal si s posledními zbytky dechu broukat melodii Stairway to heaven. Zdolal páté, poslední podlaží (4.patro) a rozhlédl se s bušícím srdcem po dveřích. Hned na potřetí (byly tam troje dveře – tres portas) si přečetl cedulku BARBORA KENNEDY. Ha! A jsem tu. S nepatrnou (no, vlastně s lehce patrnou) trémou, pokrčil ukazovák pravé ruky a rázně zaklepal na dřevo, jako kdysi na říďu. Levým ukazovákem letmo zašťoural, je-li Viagra na svém místě, trochu se profackoval a přestal chvíli dýchat a nastavil ucho (bez chloupků) kupředu. Bylo ticho. Co teď – blesklo mu hlavou. Zaklepal znovu. A natočil hlavu ještě více do strany a uchem se jich skoro dotýkal. Zdálo se mu, že něco v bytě zašustilo. Jak se tak zamračeně soustředil v lehkém předklonu podoben soše nějakého myslitele, dveře se náhle otevřely.

Před ním stála barmanka Barbora, juniorka – mistrně ČR v kickboxu bez gatí, v černém elastickém nátělníku nemilosrdně odhalující absenci podprsenky. Lehce rozkročena, s pokrčenými koleny, jak puma, jejíž bílé logo se plavně vznášelo nad vzdorovitými ňadry. Kocour si nemohl nevšimnout, že zevní okraje pigmentovaných prsních dvorců jasně vykukovaly z těsných okrajů trika. Nejsou zas tak malinké, jak se v baru zdálo… A hlavně ty dvorce – areolae mammae – magna sunt… hodnotil jejich plochu Kocour, protože byl obyčejnej chlap. Navíc se sklonem k puntičkářství, jak si pozorný čtenář jistě stačil dávno povšimnouti. Jeho zmatek se však rozjížděl, jak vzdušný vír. Tělo mladé ženy zdálo se mu dokonalé – takřka plnohodnotný protějšek Michelangelova Davida. Pevná postava s dlouhými končetinami a zřetelným svalovým vyrýsováním. Kocoura naprosto fascinovala její plná, stehna, vyboulená lehce dopředu i do stran. Vír se roztáčel dál… (Dostál tedy alespoň v této vypjaté situaci svému neobvyklému křestnímu jménu). Nátělník je odhaloval naprosto celá. Tím budiž řečeno, že byl přesně tak dlouhý, aby zakryl naprosto jasně vyboulený mons pubis, navíc vyzývavě vypjatý. Mons pubis prominens, blesklo zbytkem funkčního mozku páně profesora. Prominens značí vyčnívající. Profesor měl cestou, jak se zdá, naprosto zbytečné starosti. Evidentně má nyní, co podvědomě chtěl. Dobrodružství, jež si nikdy dosud nedopřál.

Pocítil náhlou touhu po ní skočit. Ale zároveň si i rychle sundat kalhoty. Ne, blbost, napřed to sako, zmatkoval. Proč jsem se vůbec takhle vymódil? Sportovkyně však neomylně vycítila jeho úmysl a několika tai či tygřími kroky neslyšně ustoupila po bordovém koberci do středu pokoje. Paže lehce od těla, celá ve střehu. Při tomto tanečním manévru vyděšenému Kocourovi pevně hleděla do očí a záhadně se usmívala jedním koutkem úst. Levým. A jsme u toho Leonarda, že… Další důvodem profesorova šoku mohl býti i holý fakt, že v ruce svírala ratanový prut. Dlouhý. V pravé. Chystaný výrok Hugo ante portas, (na který přirozeně zapomněl) se nám nyní, milí přátelé, asi jeví značně komický, viďme. Spíše by nám, latiníkům připadlo ante finem – tedy před koncem. Náš příběh ovšem vesele pokračuje, ba snad právě začíná…

„Jmenuju se Hugo Kocour“, vypravil ze sebe komicky Hugo Kocour. „OK. Kocoure. Budu ti říkat Kocoure. Máš něco proti tomu?“ „Nééé“, skoro zamečel Kocour. „Jasně, budem si tykat“, podotkl celkem trapně. Dívka jeho snů náhle popoběhla proti němu, a bleskově kopla do otevřených dveří, jež se přibouchly. Její pravá noha prolítla při tom těsně kolem jeho pasu. Ještě před úderem (fá ťin – to je čínština) povyskočila a skrčila koleno ke straně své hrudi a pak nohu v černobíle pruhované ponožce teprve vymrštila vpřed, těsně míjíc Hugovy stažené koule (testes). V ten zlomek vteřiny, kdy se poskokem lehce zavlnilo triko a stehno vylétlo vzhůru, se mu zdálo, že zahlédl temně růžové maso.

Ad rektum! Projelo mu hlavou. Do prdele!

Kocour žasne, ale bojuje

 

Už jsme zase zpět, zpět, zpět,

v Dlouhé padesát pět, pět, pět…

Provokativně oblečená/neoblečená rozdováděná Barbora ukázala prutem na pohovku v malém, poněkud orientálně zařízeném obýváku. Pan profesor si nohama vyzul italská béžová pérka a hodil sebou poslušně mezi polštáře. Holčina v sexy nátělníku a ponožkách zaujala místo na opačném konci. S nenucenou samozřejmostí domácí zasedla do tureckého sedu s rovnými zády. Ruce spojila do misky, takže zakrývaly široce rozevřený rozkrok. Kocourovič (Zagreb) jí automaticky napodobil a ještě předtím odhodil své sáčko (i s Viagrou) s jistou elegancí na nedaleké ratanové křesílko. Tak tu seděli naproti sobě jako na nějakém indiánském potlachu…

Barbora, stále ještě s ratanovým ukazovátkem v pravé ruce promluvila a její záhadnou tvář ani na okamžik neopustil milý a lehce rozpustilý úsměv. „Napřed si to trochu vyjasníme. Ano?“ „Jistě“, pohotově opáčil Kocourenko (Donbas) vskutku zvědav, co se bude dít. Projížďka na horské dráze ho začala celkem bavit. Latinská přísloví mu sice došla jak stravenky koncem kvartálu, ale byl příjemně vzrušen celou tou nenadálou situací s jejím překvapivým spádem. Připadal si jak v divadle, na předpremiéře, kde má první řadu. To ještě nemohl tušit, že během dalších chvil se jeho vozíček nebezpečně rozkmitá a on bude opakovaně šlapat pravou nohou na neexistující brzdový pedál…

„Seš tu dobrovolně, že?“, zahájila proslov B. Koconeuf (Marseille) přikývl s hlavou lehce na stranu. „Usilovals o to. Seš rád, že si tady?“ Kocouras (Riga) opět rozvážně pohnul hlavou, tentokrát druhým uchem ke kanapi a v této pozici na chvíli zůstal, očekávaje další informace. Mezi tím usilovně studoval prostor pod dolním okrajem černého trika a nenápadně si spojenými dlaněmi vymanil nepříjemně ohnutý úd z těsných trenek a zároveň si jej – již svobodně vyboulený, poněkud nápadně zakrýval. Báře to samozřejmě neuniklo. „Nechceš si ty kalhoty sundat?“, optala beze stopy strojenosti. „Klidně. Rád. Jasně.“, rozpovídal se McKoc (Glasgow). Ho, ho, hó, za erekci se přece nebudu stydět, pomyslel si. Ba naopak… A tak gatě lehkým obloukem vylétly za sakem (holá věta: gatě vylétly, někoho třeba rozveselí…). Oba účastníci jednání seděli proti sobě s opálenými a dobře vyrýsovanými koleny. Věci se vyvíjejí přeci jen správným směrem, pomyslel naivně rozjařený Kocór (Levoča). Dokonce se pustil rámu pomyslného vozíku horské dráhy a založil si ruce za hlavu, takže boule v trenkách nebylo možno přehlédnout ani v případě permanentního divergentního strabizmu.

Zdálo se, že se B. začala usmívat o něco více. „Jsem tu doma. Na svém území. Neupřeš mi právo určovat pravidla hry? Že ne?“ Kotztorom (Szegedin) se nervózně zavrtěl a opáčil: „My budem hrát hru?“ „Ano. Budeme hrát velkou bojovou hru. Miluju drsný bojový hry.“ Kocoouunen (Helsinki) pocítil znatelně větší tlak v trenkách a se zdviženým obočím B. vyzval: „Tak povídej, juniorko.“ To by se Koménuis podivil: Hra školou, pomyslel si. Juniorka chvíli zkoumala profesora, jeho obličej, výraz, vyboulení v bělostných značkových trenclích, trochu přivřela oči a pomalu pravila: „Pravidlo jedna. Pravidla určuju já. Pravidlo dvě: Kdykoliv se můžeš zvednout a odejít – provždy. Pravidlo tři: Pravidla mohu porušovat, ty ne. OK? Mohu pokračovat?“ Kocouradze (Tbilisi) namítl, že to není úplně fér. Bára se mile usmála a ukázala levou dlaní na dveře jako nějaká sluneční bohyně. „No, tak pokračuj.“

Hugo odejít absolutně neráčil. Tušil, že se mu zatraceně vyplatí setrvat. Ovanul jej závan absolutní svobody a živé přítomnosti. Konečně pociťoval, že žije. Nečumí na oskarový film, nečte si slavný román… opouští jistoty kaváren, hospod a five stars resortů.

„Víš, Kocoure, umim tak trochu číst myšlenky. To se v bojových spotech celkem vyplatí. Možná proto jsem nejlepší. Umím vidět pohyb soupeře v okamžiku, kdy se pro něj rozhodne.“ O´Kocour (Dublin) polkl a poněkud zvážněl. „Wine Gretzky jednou novinářům prozradil: Běžný hokejista jede za pukem. Dobrý hokejista jede tam, kam puk letí. Já, Barbora Kennedy říkám: Ten nejlepší hokejista tam je. Jede tam, kam soupeře napadne puk poslat.“ Kocourjan (Jerevan) si začal připadat jak ve školní lavici… Jeho vzrušení už přesáhlo běžnou erotickou oblast. Začal chápat, že sdílí malý prostor se zvláštní osobností. Uvědomil si, že právě TOTO jej k dívce přitahovalo…jisté nadpozemské fluidum… A při té éteričnosti disponovala ani v husté mlze nepřehlédnutelnou hmotou.

B. několikrát zahýbala nahoru a dolu pevnými stehny a trochu se prohnula v pase – dopředu a dozadu jako rozcvičující se sportovec. Hugovi se skoro vařil mozek, jak si představoval, co se děje jen pár centimetrů nad okrajem černé látky. Ani si vlastně nebyl úplně jistý, zda má kalhotky. Buďto má černá tanga nebo nic… zamýšlel se hluboce a jeho teoretické úvahy byly doprovázeny stovkami neviditelných mravenečků, stěhujících se do vrcholku jeho penisu. Už jasně cítil, jak se trochu lepí… Kdyby si dala ty ručičky jako já, nahoru… bylo by to jasný. Ale začalo se mu fakt zamlouvat, že nemůže NIC dělat a veškerou režii má miss Kennedy. Zatím….

B. volně pokračovala, zcela v souladu s tím, jak viděla své návštěvě do hlavy… „Na erotice je nejhustší, to co NEVIDÍME. Pokud jsme ovšem mistři.“ Mrkla a nechala pár vteřin oko zvřené… než to Kocourovi došlo. „A my oba mistři jsme!“ Kocoursen (Kodaň) se zhluboka nadechl. „To, co uvidíme, je VŽDYCKY dvojka. Všechno je v hlavě. Čím víc je to v hlavě, tím jsme lepší. Co ty na to, profesore?

Hugo otevřel hubu. Omlouvám se citlivému čtenáři – lepší výraz mne opravdu nenapadl. „Cože? Ty mně znáš?“, ústa po otázce však zůstala trochu open. B. se přesladce, ale pořád bez ironie a vskutku tedy mile pousmála, pozdvihla své sametové paže, ponechají rákosku padnout mezi polštář s béžovo-hnědo-černými indiánskými vzory a oblouk pravého poloobnaženého boku – leč jejich pohyb se zastavil někde na úrovni bradavek – a pak je opět nechala poklesnouti ku klínu. „Jasně. Nedělám nic povrchně. Znám tě dlouho. Vydrž, vše se dozvíš – když budeš ctít moje pravidla. Kocourev (Burgas) vnímal, jak se mu krev a energie posouvá automaticky do mozku – což mělo tu výhodu, že se neudělá, jako nějaký puberťák (ejaculátio praecox). Aha, už zase chytil tu svou latinskou slinu… „Mluv, Barunko, mluv, ničeho se neboj“, zavtipkoval. „Já se ničeho nebojim. Ty se neboj. Všechno se dozvíš…“ Kocung-Mnau (Pusan, Jižní Korea) se zatvářil jak Belmondo a B. pokračovala.

„Znám tě dlouho a dobře. A du po tobě, od chvíle, kdy ses poprvé objevil v baru.“ Opět vztyčila ruku dlaní k návštěvníkovi, jak výpravčí. Chtěla jsem tě zaujmout. Měnila jsem účesy, usmívala se na tebe. Sehnala si řasy na ten muj vomlácenej obličej. Obočí si namalovala. Ponechávala jsem tě milosrdně v pocitu, že mě balíš. Ve skutečnosti jsem balila já tebe, Kocoure. Jsem nymfomanka. Hraju první ligu.“ Juhuhuhůůů, naskočilo úplně nové citoslovce profesorovi. „Klid, Kocourku, nemusíš hrát překvápko. Vždyť už to dávno musíš vědět… Dáš si nějaký pití? Autem si sem nepřijel, viď?“ „Určitě“, vyhrkl Kocourides (Heraklion, Kréta). B. pomalu, leč pružně povstala. Kocourananda (Utrapradesh, severní Indie) by nejraději položil hlavu na koberec, aby něco zahlédl. B. jen lehce naklonila hlavu a soucitně se usmála… „Všechno – UPLNĚ všechno bude. Ještě dnes. Když budeš dobře hrát… Co si dáš?“ „Máš Aperol?“ B. ladně odkráčela k lednici a po cestě se přes rameno otočila: „Co myslíš?“

Kráčela pevně o širší bazi, tedy s nohama více od sebe než běžní pozemšťané. Tak se pohybuje bojovník, stále ve střehu s pažemi lehce od pokrčeného těla. „Bez Proseca?“. „Ano, prosím, jen led.“ „Prošení si necháme na později“, utrousila záhadně, aniž otočila zlatou hlavu. Chvíli chrastila se sklem a ledem a pak se houpavě vrátila (jak letuška v mírných turbulencích) se dvěma sklenicemi oranžového moku. Přidřepla k profesorovi a jednu mu podala. Ťukli si a B. opět zaujala svou indiánskou pozici na opačném konci kanape. Svoji studenou sklenici se položila mezi oblouky stehen a podbřišku.

Napila se a několikrát se olízla. „Tak kde jsme to přestali… Moje americká babička je indiánka. Ze velkého kmene Sioux Ogalala. Mám tedy trochu divoké krve… Indiáni tvrdí, že jediný rozdíl mezi lovcem a kořistí je v předvídatelnosti. Lovec se chová nepředvídatelně, kořit předvídatelně.“ Kocn-mbe Gbe (horní povodí Nigeru) nervózně roztočil led ve skleničce a napil se. Aha, pomyslel si, tak proto jakoby mimozemská energie… Osmělil se a zeptal se: „Co máš s okem?“ B. zůstala v klidu, jen úsměv se malinko vytratil. „Při tréninku mě jedna kopla těsně pod helmu. Museli mi oko operovat. Hlavní je, že na něj vidim. Skoro bych řekla, že je to i výhoda. Mám širší zorný políčko a lidi se musej chvíli zorientovat, kam koukám. Problém je výzva, říkaj indiáni.“ Opět úsměv. „Moje máma brzo po matuře odešla do emigrace. Moc se jí tu nelíbilo. Napřed Rakousko, pak státy. Pracovala na farmě v Severní Dakotě. Tam se pak seznámila s mým tátou. Míšenec. Párkrát jsem tam byla, je to absolutní zapadákov, ale čiší tam duch staré Ameriky.“ Páni jo“, pomyslel Koo-c´ (Ťien-šan, západní Čína). Sedím tu tři sta metrů od nejstaršího baráku v Praze s Ogalalou. Tak proto ty lícní kosti… „Ogalala Lakota“, upřesnila B., čtouc Hugovi myšlénky…

„Proč právě já?“, zákonitě se musel zeptat Malý Roztomilý Stále předoucí Černý Kocourek (Šošon, Utah, USA). „Mám radar na solidný, chytrý chlapy, který maj erotiku hluboko v krvi. Maj úroveň a nebojej se plnit si sny. A jsou to jinak hodný kluci. V tobě se to trochu mele, ale máš slušnej potenciál. A dneska ho můžeš uplatnit. Můžeš zažít úplně všechno. I to co si ani představit neumíš…“. Bára odložila skleničku a do palce a ukazováčku uchopila opatrně dolní okraj černého nátělníku. Ten, kterého si chce každá pohladit (Huron z oblasti jihozápadního Ontaria, Canada) též sklénku svou odložil a napjatě koukal, co bude následovat. Bára si malinko (ale opravdu jen malinko) povytáhla tílko a druhou rukou hned zajela do klína. Huron si dobře všiml, že se tanga nekonají. B. vložila automatickým pohybem ukazovák a prostředníček k hornímu okraji svého pohlaví a nechala je tam, jakoby na ní přísahala. Oči se jí nepřestávaly usmívat, jen ústa občas otevřela jako rybě toužící po kyslíku. Kocouroglu (Istanbul – asijská část) to sledoval jak finále Davis Cupu. B,. s prsty stále zabořenými pod trikem (jemné pohyby šlach na levém předloktí prozrazovaly neustálý pohyb obou prstů) mluvila dále, nespouštějíc z profesora temné indiánské oči. „Hra začíná, Kocoure. Máš první úkol. Když ho zvládneš, dozvíš se, jak dlouho a odkud tě znám.“ „Ty znáš nějaký zlí kluky?“, chtěl ještě vědět Ko-cu-ťi (Rangún). „Když mi bylo dvanáct, tak mě na parkovišti před North Dakota Foods chytli dva chlapi a hodili do kamionu. Pak někam odjeli a v tom návěsu mně znásilnili. Protože jsem nadělala moc krve, rozhodli se, že mě zabijou. Mluvili polsky, rozuměla jsem jim. Dohadovali se na detailech. Podařilo se mi zdrhnout. Táta, popad pušku a řek, že je vyčmuchá a zastřelí. Jeho máma – ta Siouxka, řekla, že je to špatná cesta. A poradila mi bojové umění. Vybrala jsem si kick-box. Ale nezamlouvej první bojový úkol.“

Koc Rang (zátoka Pa-Nga, jižní Thajsko) ztichl a B. mu oznámila: „Chci básničku. Milostnou. Sedni si tady ke stolu a piš. A ještě něco. Trenky dolu.“ Kocourong (centrální Sumatra) trochu ztuhl a rozpačitě se vztyčil. Než stačil něco říci, B. se věcně optala: „Nebo chceš jít? Za dvě minuty můžeš bejt na

Staromáku a šťastně se tlemit na turistky z celého světa.“ Kocmartlar (cikánská osada v severních Karpatech) si s vážnou tváří stáhl trenky s nápisem EVEREST (konečně si osvobodil urputné péro, které čile zpod košile vykouklo směrem k podkrovnímu okénku… Pak si poslušně sedl a chopil se pera - tedy červeného mikrofixu a zahleděl se na bílou plochu papíru. „Já se du zatím vyspršit a tak… až přijdu ať je to hotový.“ Ubohý pan profesor. Zase se mu ty role nějak zpřeházely. Jéžišmarjá, co já tu asi tak za deset minut stvořim… Inter armam silent musae (mezi zbraněmi, tedy v boji, múzy mlčí.) No, co mu ale zbývalo. Odjetít mezi dav turistů se mu fakt moc nechtělo. Carpe diem!, řekl si, již zas humanitně naladěn – uchop den, Hugouši. MUSÍ to jít! A když to bude blbý, tak stejně úkol splnim. O úrovni se nemluvilo. Za tichého šumění sprchy, pomalu se jal sepisovat, škrtat, zadumaně ocucávat konec fixu a kroutit hlavou. Na prstech počítal slabiky, aby mu to vycházelo. Uvědomil si, že je spravedlivé, pocítit onu studentskou nervozitu a nejistou. Ať se všude pořádně vymydlí, ať si tam i vyhraje, ale ať moc nespěchá, myslel si a horečně vylepšoval jednotlivá slůvka.

Jak si to tak po sobě četl, otevřely se koupelnové dveře a do kuchyňského koutu ležérně zamířila juniorka, tentokrát v jemně růžovém tenkém a hlavně krátkém nátělníku s růžovo-bíle pruhovanými podkolenkami. Přes rameno jí visela rudá osuška a zakrývala střed těla. Zvědavě přistoupila ke Kocourovi a natáhla ruku. Voněla vanilkou a kokosem. Urousané vlasy se nyní zdály tmavší, karamelové. „Moment“, řekl nahodilý poeta a rychle na jiný papír přepsal ty seškrtané a přeházené věty. B. zatím odložila osušku a usadila se, nohu přes nohu ke stolu vedle profesora. Oba, zdálo se, že jsou připraveni na všechno, avšak B. se zájmem pročítala červené věty. Ibn Kocach (Riád) sebou mezi tím plesknul zády na kanape – nemohl unést, jak B. čte jeho výplod.

Bereš mi rozum, klid a rozvahu,

dáváš mi naději, sen a odvahu.

Utrhnout jablko z posvátného stromu,

přes půl Prahy ho vzít k tobě domu

a tam spolu jeho sladkou šťávu sát,

v ulici Dlouhé pětapadesát.

Kocour

Inu, na amatéra ve stresu chvalitebný výkon, že? B. měla z básničky dětskou radost, protože byla upřímná. A navíc nesla jisté parametry rytmu. Pokývala uznale mokrou hlavou, tajemně se usmála a zatímco Hugovič hltal očima její perfektní zadek, vyklopila dokořán střešní okno. Při tomto manévru poskytla ležícímu profesoru exkluzivní pohled, jelikož jednu nohu skrčila v ostrém úhlu a opřela si jí o stoličku pod oknem a tou druhou se musela lehce rozkročena postavit na špičku. Byla dokonale oholena. Pak se stále s úsměvem Mony Lisy vrátila ke stolu a z popsaného papíru pečlivě složila vlaštovku. Krátce se podívala na vyjeveného Alenku Kocoura, postoupila k oknu a poslala složený papír s jeho básní do hlubin Dlouhé ulice…Der Lehrer Kocourer (Universita Heidelberg) užasnul. Neschopen slova zíral na blížící se Barboru. Ještě než mu obkročmo zasedla stehna, jasně si všiml černé kérky salamandra vylézajícího z pochvy. Pak se B. prudce naklonila, zastínila voňavou hřívou jeho výhled a nasedla na naběhlý již rozbolavělý úd. Vjel do ní jak po másle a hned napoprvé. B. přisedla tak, že jí pronikl až k děložnímu dnu. Kocas překvapeně zjistil, že si padnou jak ruka a

cyklistická rukavice. Oba tím okamžikem vykřikli jeden druhému do obličeje ve slastném překvapení. Jak zvláštní – první vstup je VŽDY překvapením – i po tisícáté a jedné… Natož úplně poprvé. Pak Bára rychle vstala (až to mlasklo), vyskočila z kanape a opět si sedla komisně, nohu přes nohu ke stolu odkud na něj cenila zuby a vrčela, zuřivě kompenzujíc pokračující energii. Profesor myslel, že mu jebne. B. byla vskutku nepředvídatelná. „Nesahat!“, okřikla ho, když chytil nastartovanýho ptáka. „Sahat můžu jen já. Je to jasný?“ Hugo jen vycenil zuby a dal si ruce pod hlavu. „Tak sehej!“, zařval. „Až budu chtít“, utrousila.

„Jak si už asi pochopil, že mojí mámě jsi kdysi udělal prakticky totéž. Jo, je to má máma, ta blondýnka v první řadě, co tě čtyři roky žrala a dělala si marný naděje. I proto se odstěhovala co nejdál. Znám tě z fotek. Tak dneska jsem to trochu dala za mámu…“. Co na to Kocourescu (Bukurešť) mohl povědět? Nic. Posadil se a kroutil hlavou. „Ale úkol jsi splnil, a postupuješ do druhýho kola, Kocourku. Umíš žonglovat?“ B. dobře věděla, že umí, matka jí to několikrát vyprávěla. Profesor takto pomocí dvou kousků křídy občas bavil třídu. „No, trochu“, přiznal se. B. se tygřími kroky ocitla u lednice a vyndala dva pomeranče. „Tak ukaž“ a hodila je jeden po druhém Kocourovi. Ten je obratně pochytal a jal se pravačkou žonglovat. Asi po minutě se mu ve vzduchu srazily a tak přestal. „OK, to by šlo“, konstatovala B. „Dokázal bys to s vejcema? Syrovejma samozřejmě.“ „No zkusit to můžu, ale nevim, nevim, nechci ti to tady ušpinit.“ „Buď chlap. V čem je rozdíl? Jen v tvý psychice. Problém je, že nemám vajíčka. Asi tě čeká náročnější bojový úkol. Zazvoň vedle u Oxy a popros jí o dvě vejce. Ano. A neoblíkej se. Ona se z tebe nezhroutí. Jdi na to!“

Ko,ko,ko,cour stál, jak opařen. To už je teror, říkal si. Sadizmus. Zatěkal pohledem k rákosce pohozené na kanapi a pak ke dveřím. „Kocourku, že to nechceš vzdát – teď, když jsme zjistili, jak krásně by nám to šlo… že ne?“, broukala Bára teď již s jasně ironickou maskou utrápenosti. Kocour váhal. „Jo a ten ratanovj proutek, ten je pro tebe. Pro můj zadek, víš?“ Hugo pocítil nový příval krve do špice penisu a rázně vykročil ke dveřím. „Je to vlevo“, zahlásila za ním B.

Na chodbě nikdo nebyl, v domě bylo tou dobou ticho. Přistoupil ke dveřím vlevo a přečetl si na vizitce: OXANA BAJEVA. Hrůza, horší to snad ani nemůže být, pomyslil si. Hic sunt leones, vybavila se mu slavná římská věta. Tam jsou lvi. Takto Římané označovali na svých prvních mapách neznámá území, kam ještě nevkročili… Rychle ještě popoběhl již jen s náznakem erekce ke dveřím napravo, aby si pro jistotu přečetl vizitku zde. OLÁH (červené srdíčko) ARVAYOVÁ. Juj! Rychle se přesunul zpět k Oxaně, nadechl se a zazvonil. Ať je doma, ať je stará, tlustá, a ošklivá, opakoval si… Zaposlouchal se do ticha za dveřmi. Pak uslyšel nějaké ženské hlasy. Dveře otevřely. In recum magnum sum! Naskočilo mu latinsky při pohledu na osobu, která mu přišla v ústrety. Jsem totálně v prdeli!

Kocour maturuje

 

Profesor Hugo Kocour svou pílí a systematickým úsilím dospěl ve svém důchodovém věku k maturitě. („Dospěl k maturitě“, si asi nechám patentovat). Z jakého předmětu se rozhodl maturovat? Inu, z erotiky. Víme všici, že v osmnácti maturovat z tohoto nepovinného předmětu je holý nesmysl…

Kocour oděn jen do bavlněného bílého trika a rozepnuté meruňkové košile už zase ante portas, pro změnu jakési Oxany, jedné ze tří obyvatelek adrenalinového posledního patra v domě č. 55, kousek od centra střední Evropy. (Centrum něčeho středního taky skoro volá po Patentním úřadu). Již překročil pomyslný práh či břeh, zanechal veškerých svých obav a jeho bárka vyplula na širé moře nejistoty – a možných dobrodružných objevů a průserů… tajné sny dostávaly hmatatelné obrysy. Kapitán Kocour zřel na obzoru jisté zaoblení…

S tlukoucím srdcem takřka nevěřícně hleděl na statnou třicátnici, v krémových pletených minišatech s nemilosrdně prosvítajícím rudým prádélkem, pravděpodobně z nedaleké Pařížské, obepínajícím oblé tvary na hranici obezity. (Obden obědvám v oblasti řeky Ob). Béžové punčochy končily prakticky tam, kde končily i šatečky. Výrazný make up a vůně. Platinové vlasy padaly vzad, klenuté čile prokrvené čelo zvýrazněné černou čelenkou. (Če, če, če – asi nový tanec, či co). „Kakoj moloděc zděs!“, pravila takřka operním hlasem žena a spráskla masité dlaně. Hugo již nemohl couvnouti - zvedl již kotvy přeci. Domovský břeh tvořil v dáli jen sotva patrný proužek… „Idu od Bary“, vyhrkl a ukázal palcem za sebe. Palcem ruky. Oxana ustoupila a zdvořilým východním způsobem pokynula paží s lehkou úklonou polonahému profesorovi, aby vešel. A on vešel. Překročil práh…

V obývacím pokoji seděla další osoba ženského pohlaví, patrně kámoška paní Bajevy. Na stole gruzínský čaj, stříbrný samovar a rudé šumivé víno – Rossijskoe Igristoe. Obě ženy nebyly nijak zaskočeny natož šokovány - pravdu děla Bara… Kámoška seděla, skoro ležela v hlubokém křesle a jednu nohu v černých punčochách, vlastně v černé punčoše, měla na stolku mezi sklenkami a mísou chlebíčků. Zdála se o něco mladší než Oxana, přesto již nezřetelnou hranici obezity zřetelně překročila. To jí ale nebránilo, aby měla podobně ležérně odvážné ustrojení jako paní domácí. Její kopcovitá postava (není kopeček jako kopeček) byla shora zahalena černým paletem s karmínovými a tyrkysovými vzory. Někomu by tak mohla do představy naskočit třeba nerealizovaná Kaplického knihovna… (blob – to ale Kocour nevymyslel).

Dlouze vyfoukla kouř z cigarety směrem k nenadálému hostu a beze slova zírala k jeho pasu. „Zdravstvujtě“, přešel Kocour do chatrných zbytků své školní ruštiny. Oxana se uvelebila do druhého křesla a rovněž upřela své zelené oči k jeho pasu. Il profesore nostro carissimo několikrát nervózně přešlápl na perském koberci a pravil: „Dvě jajca. požálujsta…“. „Smotrju, smotrju, golubčik. Nu, i štó by chatěl?“ „U vas jajca? Dlja Bara. Ona by chatěla… tolko dvoch“, šišlal nesmyslně. Ženy se upřímně rozesmály. Ta mladší, tlustší utrousila k Oxaně: „Češskij standart“ a obě pokývaly načesanými hlavami. Hugo se musel i přes extrémně trapnou situaci (penis se mu tím stresem legračně smrskl) v duchu pousmát při letmé představě lahve výtečné vodky Russkij Standart Platinum, která odevzdaně čeká ve spodním fochu jeho mrazáku v Holečkárně.

Oxy opět povstala, roztáhla paže jako Mojžíš na hoře sinajské a vykročila směr KK. Otevřela kovově šedou lednici a vylovila z ní dvě vajíčka. Předala je Kocourovi z obou rukou do obou rukou – jak desatero. „Nu tak“, poznamenala a povytáhla všechny obočí, co měla. „Kak próósto“. Koc pohlcen takřka pravoslavnou atmosférou, též pozdvihl své paže s chladnými vejci (čím ještě více odhalil poněkud chladnější vejce své) a vypravil ze sebe upřímné a úlevné: „Spasíbo!“ Ženuchy mu obě milostivě pokynuly a Ten, který si vždy poradí (severní Manitoba, Canada) udělal čelem vzad, bosým palcem (nohy) si odhrnul pootevřené dveře a jako baletka vycupital na chodbu, s vajíčky v rukou, jimiž v rytmu křehké chůze rytmicky pohupoval. Dveře k divošce byly též lehce pootevřeny, tak do nich jen zlehounka a rozpustile kopnul a vešel opět na scénu, jež byla jeho srdci nekonečně milejší. Bára klečela na kanapi, (spatřil jí z profilu) s vyšpuleným zadečkem, prohnuta v hlubokém předklonu, jak muslim v mešitě s časopisem ROLLING STONE před očima, ve svém, úsporném ustrojení, a tak Kocourův penis rázně ožil, jak živou vodou polit…

„Mission completed“, zahlásil a bojovně kopl – jak brazilský fotbalista, pravou patou do dveří (ledacos už za tu chvíli od mlaďošky okoukal), jež se za jeho vítězoslavným come-backem lehce přibouchly. Připadal si jako bájný běžec marathónský… Sotva mohl v tu chvíli tušit, že bojovým hrám konec rozhodně není. Na ohlášení vítězství je tedy brzy (jazyk, ozývat se). Opět pozdvihl paže a dramaticky ukázal béžové slepičí produkty mezi palci a ukazováčky a po brazilsku zavrtěl zadkem. Bára se trochu protáhla, pomalu vstala, elegantně dbajíc, aby držela kolena u sebe a popošla Kocourovi v ústrety. Koc si povšiml, jak se sportovně a přitom elegantně pohybuje. Stehna drží těsně při sobě a přitom divošsky vyzývavě (brzy, jazyk…) vysunuje pánev dopředu… Náš prófa (povero uno) ještě nevěděl, že propojení erotických a sexuálních hrátek bude drsně podmíněno hrami, kde se testosteron pobratří s adrenalinem… A že si vyslechne takové věci, které se nikdy neučil (ani v biole, ani v pánském kabinetu) a které ho budou fascinovat, vzrušovat, ba vyloženě bavit… (ba, ba)

Nepředbíhejme však. Kocourini (Rimini) má času dost, je v důchodu, Barunka též času dost (je tak mladá, život má před sebou) no a vy drazí čtenáři, si můžete počíst, kdy se vám zachce… vy máte oproti těm dvěma (s dvěma vaječníky a čtyřmi vejci), času moře, no a já taktéž… To je úleva, co…? A hlavně – očekávání a napětí je živná půda erotiky. Čin ruší představu. A ta může být nekonečně divoká a sladká…

Ale dobře, popojedeme… B. se postavila těsně ke K., dala si ruce za hlavu, vypjala hruď a trkla do hrudi jeho po způsobu amerických sportovců a rock stars. „Dobrý. Oceňuju“, řekla a sedla si způsobně na okraj pohovky. „Tak do toho.“ K. jakoby zapomněl, proč vlastně ty vejce nese… On, víte, pořád chtěl sex a tak si ho představoval, což mu mlžilo ratio – tedy rozum. Kapku znervózněl a nejistě pohleděl do záhadných očí čtvrtindiánky. „Óká. No a jaký sou obecný podmínky?“, naskočil mu mozek trochu, ale přece. B. se pousmála, hra ji očividně bavila, což zase bavilo K. pozorovat. „Mám radost, že si ve hře, Kocoure. Mám takovej pocit někdy, že lidi v týdle civilizaci si čirou radost často nějak zakazujou. Styděj se za ní. Americká babička měla ten názor, že když lidi dobrovolně nezačnou blbnout, zblbnou.“ Profesor na to nemohl nic říct, neboť i on toto tušil… „Když vydržíš žonglovat do třiceti, posadim se ti na klín a prozradím ti něco velmi zvláštního o svém orgasmu. No, a kdybys to vydržel do šedesáti… (delší pauza + špulení úst s dolíčky v tvářích a pohyb očí sem tam po stropě)… zase si vlezu, jak jsem teď byla tady na gauč a ty se chopíš toho proutku…“ K. zíral a slyšel svou krev, proudit kolem učních bubínků. „Budu počítat“, oznámila pak věcně.

„Ty bys to fakt chtěla?“, ujelo K. „Vypadám, že bych navrhovala něco, co bych nechtěla?“, trochu zvážněla B. „Nevypadáš.“ „Jak vypadám?“, opět se rozzářila. K. přešlápl. „Skvěle! Sexy. Moc sexy!“, lezlo to z něj, jak z chlupatý deky. „Fakt, jo? Řekni, co mám udělat, abych byla ještě víc sexy?“, dráždila ho Bá s takřka grázlovským výrazem. Zase přešlápnutí. Plus rozhození pažemi. „Bhe. No…“ „Tak se do toho pusť, Kocoure! Jaký bhe, no… Řikej.“ K. zaťal mimovolně pěsti. Ta je ale hustá pomyslel si. (Měl svatou pravdu). „Třebá… kdybys teď vyšvihla nějakou tu tvou rozcvičku“, osmělil se Ko. Bá vyloudila nic neslibující, ale spokojený úsměv. „Počkej, do prdele, řekni mi, že bys opravdu chtěla, abych ti dal na zadek.“ „Na holej zadek, Kocoure. A taky budu počítat.“ K. erekce už pár let nebyla tak urputná jako právě teď. Beton. Ytong.

„Hele, Kocourku, jak tak koukám, ty bys ho tam zas chtěl mít, že?“ Barunka neodolatelně špulila pusinku. El profesor, ten věčný ochutnávač a vychutnávač života, byl též příležitostným humoristou… „Jáá bych ho tam, opravdu, ale opravdu rád mňéél“, zakňoural jak profesor Klaus. B. zajiskřily oči na znamení, že má humor taky ráda. „Tak, nic není v tuto chvíli jistéé, že…“, zakňourala podobně. „Vše je věc volné soutěže.“ I K. oči zářily. Ti dva lidé (skoro jsem chtěl napsat, mladí lidé) si začali rozumět. K. se postupně uvolňoval. Ale ty, milý čtenáři, jistě víš, že tak jednoduché to zas nebude. Mohli bychom s nadhledem, usoudit, že profesor s odřenýma ušima prolezl ze sekundy do tercie. Primu si odchodil v kavárničce… No a taky víme, že klasickej gympl má těch tříd osm. A pak je teprve laskavě připuštěn – k maturitě. Il gattino primitivo (naivní kocourek) se domníval, že se již pohybuje někde v septimě či dokonce v oktávě. No, co byste tomu řekli.

„Kocoure. Tak znova. Do třiceti jsem na tvým klíně. Obkročmo a čelem k tobě, ne jako na motorce nebo na koni. A budem si povídat. Po – ví – dat (vztyčený ukazováček). Nic víc (vztyčený prostředníček). Ale hustě. Když napočítám do šedesáti, kleknu třeba tady na zem. Rákoska je támhle (opět ukazováček). A budu ti zase počítat. Tak dlouho, dokud mě to bude bavit. Jak mám mít daleko kolena je věc tvá.“ K. myslel, že se mu to všechno zdá. „A to se zas nedozvim o tvým orgasmu“, namítl jak jelito. „Ale dozvíš. Před tím. A třeba i během.“ Náhle K. zvážněl, i erekce na chvilku zeslábla. Musel se zeptat: „A co když to nedám ani do těch třiceti…?“ „No (B. povzdychla až se jí na vteřinku stala blůzka těsnější a bradavky se jako by pod ní víc obtiskly), pak se pro dnešek rozloučíme…“ K. typicky zíral. „Ale neboj, škola je otevřena. Můžem si domluvit reparátek.“ Hugovi se ulevilo.

„Tak deme na to“, zavelela B. „Pojď tady (vedla ho do kuchyně a on zase zíral – na její pohybující se zadek). Tady je lino“, usmála se a K. se zhluboka nadechl. Pak se vajíčka od sousedky Oxany ocitla ve vzduchu… ON AIR, jak říkaj v rádiu.

Kocour se rozhodně nenudí

 

„Jedna, dvě, tři, čtyři“ – počítá pomalu Barunka, neslušně rozkročena na linu v kuchyňce. Má ruce v bok, pomalu krouží pánví, jak rozcvičující se sprinter a skrze pohybující se bio vajíčka hledí napjatě do tváře profesora Kocoura. „Pět, šest, sedm, osm…“ počítá zatraceně pomalu (myslí si Kocour). Ustálil se mu rytmus, vejce nehází zbytečně vysoko, pravá ruka s jistotou opisuje malé kroužky a dlaň se střídavě otvírá a zavírá. Paměťová stopa v jeho mozečku ožila. Devět, deset… Barunka se protáhla jako kočka a pomalu si sundala nátělníček. Při tom nějak zapomněla počítat. Kocoureček to nemohl přes ta vejce přehlédnout. Lehce znervózněl (což Barunka chtěla). Dynamickou stopu malého mozku počaly narušovati nadřazené signály z mozkové kůry a do toho navíc ještě informace z podkorových emočních center propojených s přední částí podvěsku mozkového, jež jsou řízena talamickými jádry stimulující hormonální kaskády… Chudák, prostě…. „Jedenáááct…dvanáááct…“ do toho pár kapek stresového adrenalinu. Nepočítal s tím, že si bude juniorka počítat, jak se jí zamane. Motorika a koordinace pravačky následkem komplikovaných neuropodnětů lehce znejistěla…

V důsledku toho mu i erekce ochabla, jak se soustředil na žonglování. Nervus vagus, tedy nerv bloudivý má větvičky všude… Těžko mohl v takové situaci protestovat. U zubaře s odsávačkou a vrtačkou v ústech také nelze argumentovat. Klid, do prdele, klid, de jen o ty pitomý vajíčka, to dám a bude vymalováno. „Počítáš moc pomalu, kamarádko“, přeci jen zaprotestoval a letmo na ni pohlédl. To neměl dělat, protože B. zaujala tak sexy pozici, že K. se začala chvět ruka. B. jen v podkolenkách stála prohnuta s rukama za hlavou s ústy dokořán otevřenými nechala ukapávat na svou pevnou hruď slinu. Tvářila se, jako když se chystá omdlít. „Počítej a nešaškuj“, zařval profesor. Cítil, že karambol je otázkou vteřin. B. zatáhla slinu, perverzně se usmála a líně začala opět počítat. „Deset...“ „Ne, třináct“, vzkřikl Hugo a třásl se vzteky. „Aha. Tak třináááct, čtrnááct, patnáct, šestnáct.“ Kocour opět rozostřil zrak a spatřil, jak si Barbora zase sahá do rozkroku. Je to puberťačka. Nejraději by vejci švihnul do dřezu a vrhl se na ni. B. instinktivně ustoupila a do počítání se vloudily vzdechy. Bylo jasné, že si přivozuje orgasmus. Svalila se na pohovku a vrazila si mezi nohy polštářek. Rohem nahoru. Sedla si a pevně sevřela nohy. Kocour statečně házel. B. se zrychlil dech a tak začala i počítat rychleji a hlas ji přeskakoval do vyšších tónin.

„Dvacetpěěět, dvacetséx“, už skoro zaječela. „Kocourku muj, vydrž, vydrž. Měním pravidla. Když bude 30, sednu si na tebeééé!“ – hlas jí sjel do chraptivého altu. „A už nikdy nevstanu.“ Ta si teda koleduje, naskočil profesorovy starý gymnaziální vzorec. Známá firma… Ten, který chce poznat vše (Cherokee, Nebraska, USA) pochopil, že se stává pánem situace. Rozhodl se, že její indispozice využije poměrně brutálním způsobem. „Můžeš počítat za mě“, vydechla Barborka. Kocoura zalila vlna jistoty, přehledu a erekce. Začal žonglovat rychleji a též i rychleji počítat. „Vyndej si ten polštář, nestydo“, okřikl ji. „Nee! Nemůžu! Ted nemůžuuu“, volala a převalila se na záda, stále svírajíc nachový polštářek silnými stehny. K. se zdálo, její tělo zachvátila nějaká rytmická křeč. V tomto nestřeženém okamžiku, jakémsi úleku, vajíčka se mu ve vzduchu srazila a jedno se rozpláclo na podlaze. S druhým v ruce zíral na děvče, válející se v křeči. Dopočítal k padesáti pěti. Pochopil, že vidí její orgasmus. Něco mu tu ale nesedělo…

Vyvrcholení přišlo nějak brzy a celkem nepatřičně a nechtělo skončit. Strhl si košili a rázně přistoupil k pohovce. Sehnul se nad mladou ženou a vytrhl jí polštář. Barbora zařvala jako postřelená tygřice a

vrhla se na Kocoura. V mžiku na něj skočila a sevřela ho pažemi i stehny za jeho zády. Hugo se pod tím náporem zapotácel a narazil zády na zeď, ze které spadly nějaké keramické hrnečky. Na hustém koberci se nerozbily. Barbora byla dole zcela promočena a její podbřišek se otřásal v rychlém chvění až křeči. Kocour svými dlaněmi jasně cítil rytmické zachvívání na jejím pevném zadku. Napjatý penis měl silně přitisknutý k jejímu mokrému pružnému břichu. Takhle by to dlouho nešlo, pomyslel si. Ona si ve stejnou chvíli pomyslel totéž. K. si ji lehce nadzdvihl a pak se pár bolestných vteřin hledali – až se našli. Zde přišla Kocourova velká chvíle. „Žádný spěch, Barborko“, zašeptal jí do ucha. „Domluvili jsme se trochu jinak…“ Odpovědí mu bylo zuřivé zavrčení šelmy. Ten, který má medvědí sílu (Mohykán z oblasti Saskatchewan, Canada) ji sevřel ještě pevně ji než ona jeho a tak jí znemožni sebemenší pohyb. Její mistrovský sportovní potenciál byl tím pádem jaksi u ledu. Bára se jen třásla a chrčela. A Kocourek se zlehounka dotkl rozžhavenou špicí doslova tavícího se žhavého kotle – a tak zůstal. „Klid, malá. Vychutnej si to. Vychutnej si, že nevíš, co bude.“ Bára sebou silně zalomcovala. „Nerozumíš tomu. Jak si starej, tak si natrvdlej!“, chroptěla. „Dělej a vraž mi ho tam!! Nebo tě rozsekám na kusy, až mě pustíš!“ Náš pan profesor doznal, že je tu skutečně něco, co zcela nedocenil. Ve svém vcelku spořádaném životě se dosud nesetkal s tak bouřlivou sexuální energií. Tak jo, ulevilo se mu. Vždyť už několik týdnů po ničem jiném neprahnu… Opět si ji, celou v extatickém třesu povysadil a pomalinku, ale až na doraz se s ní spojil. Braunka na chvíli přestala dýchat, obrátila temné oči v sloup a pak dlouze zoufale vydechla. Chvilku se nic nedělo… pak se oba stále v křečovitém sevření začaly svými pánvemi pohybovat proti sobě. Barbora začala řvát. Divoce a radostně. Na své mafiánský sousedy a na celou historickou část Prahy rázem zapomněla. Kocour počítal vteřiny do svého vrcholu. Count down. Jak na mysu Canaverall. Deset, devět… když to takhle bude pokračovat. Ne, to by byla škoda, uvědomil si ve slastné panice. Musíme zpomalit!

„Musíme zpomalit!“, řekl nahlas. Bářin kulatý zadek plný svalů mu odpověděl zrychlenými a ještě intenzivnějšími pohyby. Ježišikriste, pomyslel si profesor. Snažil se nadzdvihnout, a na chvilku se vysmeknout. B. byla jako pneumatická sbíječka a klíště zároveň. Už i Kocour nekontrolovaně řval a chroptěl. „Zastav!!“, zaúpěl a dal do svého hlasu veškerou naléhavost. Bá se přeci jen zarazila. Její pohyby sice neustaly, ale nebyly již tak intenzivní a rychlé. Staly se krouživější, více využívala naběhlých a přecitlivělých konců obou pohlaví. Koc dobře znal ty osudné dvě, tři vteřiny před svým orgasmem. Ty už se prostě nedaly ovládnout. Od jistého zlomku vteřiny již nemohl nic kontrolovat. Od tohoto okamžiku ho dělila snad jediná vteřina. Kdyby juniorka nezpomalila, nastala by exploze a pak na dlouhé hodiny konec… měl již jistý věk, že… S Barunkou to ovšem bylo zcela jinak. O tom ještě bude řeč. Jen co jí divoška bude schopna. A tak si dáme malou pauzičku, jděte si třeba udělat kafíčko, zapalte si na balkóně, podlejte ptáka v troubě, vím já… Naši dva hrdinové si taky dají pauzičku, odpočineme si všichni od toho uříceného tělocviku a alespoň se něco zajímavého dozvíme… Teď by byla velmi příhodná chvíle na měsíční odmlku, ale protože jsem daleko na jihu a při chuti, ještě si trochu počteme.

Nebylo jednoduché se vymanit – fyzicky ani psychologicky. Profesor byl jistě ohleduplný, ale taky pěkná potvora když se to tak vezme. V tuto vyhrocenou chvíli myslel víc na sebe. K rozpojení použil vlastně jistý trik. Předstíral, že si připravuje vynalézavější pozici – a pak se vysmekl. Zároveň instinktivně rozžhavenou Báru lehce ale pevně odhodil. Ta rukou chňapla po jeho rozbolavělém penisu a táhla ho za sebou. Stisk její ruky byl silný a tak profesor ochotně cupital, za ní. Při tom převrhl stolek se skleničkami, v kterých byl jen roztátý led. B. jím smýkla na gauč a bleskově si na něj klekla. Zaklekla mu zkušeně paže, které on nezkušeně ponechal při těle. Bez okolků si ho našla, aniž by použila ruce. Těmi jak kleštěmi sevřela Kocourova zápěstí nad jeho hlavou. Pak ho chlapským

způsobem tvrdě ojela. Profesor už jen mečel jak kůzle. Onu magickou vteřinu před explozí, kdy se jakoby zastaví běh a pravidla světa, Bá odskočila a opět pevně stiskla Kocourova ptáka pod přímo pod krkem. Stáhla jeho kůži dolů k břichu a svírala jej silou trénované tenistky. Kocourův žalud zfialověl a napnul se k prasknutí. Hugo vyvalil oči. „Dělej něco!“, zařval jako smyslů zbavený. Bá stáhla kůži ještě víc a procedila mezi zuby: „Ruce za hlavu! Nic nedělej!“ Kocour jako vždy ve finále poslechl. A (jako vždy) se mu to vyplatilo. Oba zadýcháni a zbroceni potem, jak dostihoví koně, chvilku strnuli. (A opět jsme, vážení přátelé na Floridě přímo u odpalovací rampy.) Kocourovy koule ztvrdly a stáhly se k hrázi. Pocítil nezadržitelný šíleně svědivý tlak v kořenu, který se navzdory tenisovému stisku dral vzhůru. Pak vyrazil v rychlých bílých pulzech do výše, jak když se nešikovně narazí sud piva. Bá fascinovaně sledovala Kocourův orgasmus (další skalp, pomyslela si zvráceně Ogalala). Milovala mužský orgasmus. Víc než cítit v sobě, chtěla jej pozorovat a různými technikami zvyšovat jeho energii. Trvalo to dost dlouho a pulzy byly stále mohutné – Bá nepovolila a radostně sledovala tu fontánu… Nádherné na tom bylo, že nikdo nic nedělal. Dělo se to samo!

Pak konečně povolila a Kocour se zhluboka nadechl a vydechl. Laskavě, jako malé děcko, nechala ho odpočinout a mezitím odběhla do kuchyňky. Hugo se po chvíli zvedl a zamířil k umyvadlu. Když se vrátil, měla Barborka opět svůj růžový nátělníček. Ponožky jí legračně vlály z prstů a byly na půl žerdi. Rychle rozpekla bagety s řeckou fetou. Na misku dala černé mastné olivy a otevřela lahvičku červeného pesta. Z ledničky vykouzlila půllitrovou lahvičku bílé Retsiny. Lehla si na pohovku a to vše si nakladla na břicho. „Pojď papat“, pobídla ho. Koc se dvakrát pobízet nenechal. Měl hlad (jako vždy po sexu a navíc neodolatelný stoleček byl neodolatelně prostřen. Ocenil, jak B. opět chlapským způsobem zvládá pokrm včetně pití. Rychle, kvalitně, chutně. I kdyby toto jídlo bylo na umakartu, bude vyzařovat erotickou energii. Přiklekl k prostřenému bříšku a oba labužnicky pojídali. Bageta byla uvnitř slepena rozteklou fetou, Koc to ještě zlehounka pokydal pálivým pestem. Řecké lehké víno s vůní pryskyřice popíjeli za lahve.

Hugo Barunku krmil a poctivě střídal sousta. Jednou ona, jednou on. Mlsně si při tom prohlížel dolní okraj bio stolečku. Všiml si, že Barborka je stále velmi vzrušená. Její vnitřek se ocitl venku. Sytě růžový zduřelý klitoris znatelně vyčníval přes vchod a malé stydké pysky byly jako by vystaveny světu. Zajímalo ho, kde má černý salamandr konec ocásku… pochopil, že Bá něco dluží. Když dojedli, Ten nejmlsnější z kmene (Navaho, New Mexico, USA) pečlivě olízal zbytečky z Bářina břicha a pak automaticky pokračoval směrem k tajemné, růžové jeskyni. Odezva byla – jak jinak v tomto bytečku, mohutná. Bá několikrát z gauče sletěla, jak sebou nekontrolovaně trhala. Její milenec ji vždy pevně chytil za hýždě (s jedním prstem jakoby nešikovně v mokré, horké štěrbině mezi půlkami) a umístil ji zpět mezi polštářky. Divoška byla nenasytná. Zdálo se, že její vrchol se skrývá daleko za obzorem. Koc se až lekal, kam to dojde. Začal být komicky odpovědný. Naklonil se na její vyhřezlé pohlaví a pevně uchopil ústy jeho horní část. B. už řvala nepřerušovaně. Takový řev Koc slyšel před tím jen v čekárně u zubaře. Stáhl ústa, nasál a způsobil tak vakuum. Vlající klitoris se tak ocitl skoro v jeho hrdle. Pak vakuum povolil a rychle zase vytvořil. Mezitím zuby – jedničkami a dvojkami nahoře i dole, jemně okousával olivově aromatické masíčko na těch nejcitlivějších místech. Bá už nemohla ani řvát, vyrážela už jen divoké zvuky. Prohnula do luku a ústa si zacpala polštářkem. Dobrovolně se dusila. Stehna měla roztažena a zadek se chvěl vysoko nad pohovkou. Pak se konečně zhroutila…

Dlouho beze slova leželi a nasávali dusnou atmosféru zapadajícího slunka, jež ozařovalo strop a stěny odstínem připomínající zralý rozkrojený meloun… a nebo… i … až tak. Pak se pomalu vtyčila, vzala Kocoura za ruku a odvedla ho do sprchy. Stáli těsně u sebe a nechali na sebe padat teplou vodu.

Mlčeli. Bá si na chvíli položila hlavu na Kocourovu hruď. Automaticky ji pohladil po mokrých vlasech, jak dceru či vnučku. Pak se ovšem stalo něco velmi neobvyklého, porušujícího jakékoliv principy, pravidla, zvyklosti a morálku.

Kocour se loučí

 

S kým a čím se pan profesor loučí, bude každému jasno, pokud se směle pustí do následujícího textu. Avšak nebojte se o něj ani o mladou Barborku. Ta si poradí se vším – je to statečné srdce. A starej Kocour? Nenavrhoval před pár dny v baru, že to bude jednou a dost? Ale klid, oba jsou kvalitně rozpumpovaní a noc je ještě mladá…

V podkroví Dlouhé 55 je neuvěřitelný svinčík. Na zemi rozházené nádobí, polštáře pohozeny a urousány po celém bytečku, jen ne na svých místech, obrázek Salvátora Dalího se uhrančivě, jakoby vyčítavě dívá do místnosti, avšak celý nakřivo, kuchyňský kout zapatlán, lino před linkou připomíná Dalího abstraktní malbu s červenými skvrnami, rozkutálenými černými olivami, přišlápnutými kousky bílého mazlavého sýra, pohozeným prádlem a spoustou drobků i kapiček oleje. Dřez plný a lednička pootevřena. Jak typické pro situaci, kdy majitel zapomene na slušné vychování, spořádanost, zvyklosti a svět. Příbytkem se prohnal hurikán Barbora… Nedaleký seizmologický ústav zaznamenal několik otřesů mezi 1,8 a 2,1 Richterovy stupnice, což si pracovníci vzhledem k okolnímu dlouhodobému seizmo-klidu nedokázali vysvětlit a se zdviženými obočími zírali na monitor a pomalu se otáčející válec s pisátky. To jistě netušili, že po necelých dvou hodinách klidu zaznamenají peak 2,4 – což je jistě zdvihne z jezdících křesílek.

Ve sprchovém prostoru šuměl uklidňující proud teplé vody. Již vyklidněný Hugo, jal se s téměř vědeckým zájmem, systematicky prozkoumávat tajemné teritorium černého mloka. Poklekl na koleno a pod proudy vody hleděl na kresbu zakrouceného salamandra. Všiml si, že je vybaven žlutými skvrnkami, s nápaditým využitím přirozené barvy elastické indiánské pokožky, jako malými obláčky na pozadí temné noci. Bá si ochotně opřela pravou patu o boční stěnu a vystrčila pánev. Prohnula se vzad a se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima si myla vlasy. Průzkumník mohl tak se zaujatým výrazem studovat detaily. Zajímalo jej, kde tenký ocásek má konec. Chlapeček, studoval kopeček… jediné, co ho trochu rušilo, byla technická okolnost, že mu to pod mokrými prsty trochu klouzalo. Bá byla hladce vyholená a kokosový gel jemně pokrýval jeho prsty i všechny vrstvičky salamandrovy skrýše. Použil tak obě ruce a prakticky všechny prsty, jako klavírní mistr při náročném partu. Barborce ten prstoklad zjevně dělal dobře. Profesor si citlivě všiml, že na některých místech jeho dotyky působily silně eroticky se spontánní odezvou těla. Pak objevil místečko, někde pod kořenem klitorisu, tak kde i ocásek mloka patrně končil, kdy jeho prostřední prst jakoby elektrickým úhořem se na okamžik stal…

Bá opět v třaslavé křeči temně vrčíc. Ten, který chce mít vše (Ketchua, severní Guatemala) to místečko opakovaně zkoušel – jako malé dítě hrající si s vypínačem. Schválně se dotýkal těsně kolem anebo se k tomu místečku pomalu rytmicky blížil – pak jej přeskočil a dotýkal se zas směrem dál a pak se z ničeho nic zase dotkl přesně tam. Nakonec se dotýkal už jen tam ale nesmírně jemně. Skoro vůbec. Tak jemně jak jen to šlo, aby si ani jeden nebyl úplně jistý. Barbora se dlouze přerušovaně nadechla a přestala dýchat. Pak se to stalo. Profesorův soustředěný obličej zasáhl prudký a teplý proud moči. Barunka se na milého Kocoura prostě vyčurala. Při tom velmi úlevně křičela – áááá. Hugo na vteřinu zkoprněl. Nepocítil kupodivu ani náznak znechucení či odporu a jen slastně přivřel oči a pootevřel ústa. Pak pomalu vstal a vyprskl její slanou moč do obličeje jejího. Ona hned otevřela ústa svá a totéž mu oplatila se zbytečkem, který pochytila. Pak se objali a slova nehledali…

Pomalu se oblékali, dlouho mlčeli. „Víš proč, znalý muž před dámou poklekne, chce-li jí lásku upřímně vyznat?“, optal se Hugo, který se již viditelně oklepal. Bá jen rozhodila ruce a povytáhla obočí. „Aby mluvil přímo k věci“, dokončil pointu. Bá se usmála a obě rozpažené paže s dlaněmi vzhůru posunula výše. „Pojď si někam sednout, Kennedy. Dáme dobrý víno a jídlo. Ne daleko. Zvu tě.“ Profesor vklouzl opět do svého jemného sáčka a nenuceně se ujal role šaramantního chlapíka s nabitou šrajtoflí. „To se nedá odmítnout, Kocoure“, zavrnělo pro tuto chvíli upokojené děvče. „Uklidíme to tu trochu? Mám ti pomoct?“, utrousil již na chodbičce il professore. „To počká“, rozhodla Ta, která neztrácí čas maličkostmi (Sioux Ogalalla, severní Dakota). „A nesnášim pohled na uklízející chlapy“, dodala. „Chlap má sedět na koni a ne uklízet. Má držet ženu, ne koště.“ Vyšli z domu. V ulicích bylo teplo a začaly se rozsvěcet lampy a reklamy. Profesor položil pravačku na Bářino pevné rameno a ona udělala automaticky totéž – levačkou. A tak šli jako nějací staří kámové, druzi či braši razící na pivo či na rockovej koncert. Kocour svou milenku vedl jak tanečník partnerku při argentinském tangu kolem Pařížské a dál do starého židovského města…

V restauraci U Rudolfa II. v Majzlovce bylo samozřejmě plno, ale sotva se dvojice ocitla u baru, postaral se o ně postarší číšník a zavedl je do zadu ke stolečku pro dva a decentně shrábl cedulku RESERVÉ. Jednou z nesporných výhod stárnoucího profesora Kocoura byla jeho notorická známost v mnoha dobrých podnicích Smíchova, Malé Strany, Starého Města pražského a dolní části Vinohrad. Kocourův rajon byl značný a hlavně kvalitní. Nespornou kvalitou postaršího číšníka bylo i to, že při pohledu na Kocourovu společnost nehnul ani brvou. Kocour záhy zamířil na WC označkovat si své teritorium a po cestě s ním diskrétně cosi domluvil. Po chvíli se číšník objevil s lahví BINYAMINA TEVA Cabernet Sauvignon, ročník 2005 a profesionálně ten skvost otevřel a nabídl Kocourovi. Ten, ve svém živlu, jen bohatýrsky pokynul a temné kosher víno z izraelských vinic kolem Haify do poloviny naplnilo broušené sklenky. Oba hosté počkali, až se vzdálí, chopili se skleněných nožek a zlehka si cinkli. Chvilku posvátně mlčeli a vychutnávali první doušky. Kocour v duchu velmi ocenil, Barborčin chlapský přístup k drahému vínu. Uvědomovala si, co pije a evidentně si to užívala. „Papáš jehněčí“, zeptal se dívky s přídechem taťkovství. „Papám“, usmála se Bá. Čekali na jídlo a ve společnosti perfektního Sauvignonu 18 stupňů teplého se konečně juniorka trochu rozpovídala.

„Jsem úchyláček“, zahájila svůj monolog ve světle svíček, pod klenutým stropem. Profesor se pohodlně opřel a s rukou na své sklence soustředěně poslouchal. „Jsem nymfomanka se sklonem k masochizmu i sadizmu. Tím moje specialita ale nekončí. Já asi všechno musím dělat naplno“, povzdechla si a napila se. Zaklonila hlavu a luxusním vínem zakloktala a pomalu doušek spolkla. „Jsem pořád nastartovaná a neustále masturbuju. Umim to i bez rukou, dělám to právě teď… „ „Jak“, užasl Kocour. Nepatrně pohybuju stehny a vnitřními pánevními svaly. Navíc v kalhotkách něco mám.“ Kocour pocítil, že se jako chlap opět probouzí k životu. Dolil oběma víno. „Masturbuju v metru, v tramvaji, a autobusu. Většinou si nesedám a miluju nával, když mě nějakej chlap trochu přitiskne na tyč. Zvlášť když cítím, že to dělá schválně. Dělám to i v práci za barem, občas se ke klientovy naklonim víc než musim, nebo zavadim o roh… Musim to prostě pořád mít, Není to legrace. Je to nemoc. Os toho znásilnění sem devinatka. Vím to. Nikdo si to neumí představit. Zatím co jiný ženský často orgasmus předstírají, já musím předstírat, že ho nemám! Umíš si to představit, Kocoure?“, zdvihla k němu černé oči. Ve světle malých ohýnků její lícní kosti vystupovaly ještě zřetelněji. Kocour dnes už po několikáté žasl. Začínal se trochu děsit. „Neděs se, Kocoure, až se vrátíme, ještě si to rozdáme a pak už je to na tobě…“, vycítila Barbora Kocourovu energii. Oba sklopili zrak a mlčeli. „Jsem odsouzena do role věčného lovce.“ Napili se. „Lovit umím, to mi věř. A taky mi věř, že si kořist pečlivě vybírám. Musí mi dokonale padnout. Musí mi to udělat líp, než to umim já a nesmí to být prase ani

násilník. Mohla bych ho pak i zabít. Musí mít úroveň. De o to, že nejsem schopná navázat normální vztah. Se mnou to nikdo normální prostě nemůže vydržet…“ Barbora poprvé zvážněla a snad i vlivem těžkého vína, zvlhly jí oči. Kocoura taky přešel humor a zamyšleně dolil sklenky. Ještě před chvílí byl přesvědčen, že život s mladou nymfomankou by byl krásný sen…

„To není ještě zdaleka všechno, Kocourku“, pokračovala po chvilce Barborka. Možná to nevíš, ale existují čtyři stádia pohlavního vzrušení u ženy.“ Kocour to navzdory kabinetním poradám s kolegou příroďákem, skutečně nevěděl. „První stádium je běžné lehké vzrušení, které může proběhnout takřka kdykoliv, třeba z nudy čirou představou. Malinko to tam zvlhne, malinko se to tam prokrví a údajně tam stoupne teplota o čtvrt až půl stupně. Lehce se zvýší citlivost na dotek. U každé jinde, ale hlavně tam. Běžný pohotovostní režim. Druhý stupeň už může na ženě být lehce patrný. Zrychlí se dech, lehce se zduří bradavky a samozřejmě i pinda. Cítíš tam puls a citlivost je vysoká. Pokud dojde k dráždění, tak pozvolna přichází stupeň tři a tomu se odborně říká fáze plató.“ Kocour zde zareagoval a byl rád, že se alespoň malinko chytá. „Plató je latinsky plošina, vyšší úroveň, francouzky pak plateau, což se čte vlastně stejně.“ „To sedí“, pokračovala Barunka. „Je to vlastně orgáč na stříbrném podnose. Tato fáze bývá individulálně dlouhá či spíše krátká. Někdy chybí. To se pak u mužů označuje jako ejakulatio preacox. To známe…No a čtvrtý stupeň je orgasmus. Ten sám může být různě dlouhý a intenzivní. V západní civilizaci běžně chybí. Můj problém je v tom, že fázi jedna mám jen snad když spim, nebo trénuju. Jinak mám skoro pořád fázi dvě. I teď.“ Kocour pocítil opět zřetelnou erekci“. „Když se tomu věnuju, dostanu se lehce do fáze plató. Tam se ovšem zaseknu a potřebuju dost šikovnýho chlapa, aby mě z ní vysvobodil V této fázi se žena už zpravidla neovládá, řve, heká a dělá všechno pro to, aby to někam vedlo. Aby to žrádlo na tom stříbrným podnose nezůstalo na věčný časy.“ Vstoupil číšník s velkými talíři. Kocór s Barbórou se na sebe podívali a oddechli si, když se jehněčí orestované v bylinkovém másle zabalené v brmboráčkovo-česnekové kapsičce ocitlo před nimi na stole.

„Tak si představ, že na to budem jenom čumět, očuchávat to a pak to zas někdo vodnese…“, povzdechla si juniorka. Chopili se příborů a popřáli si dobrou chuť. Jedli kultivovaně, mlčky a vychutnávali každé sousto i okamžik. Když číšník odnesl talíře, Bá volně pokračovala. „Myslíš, že tim mý úchyláctví končí?“ Hugo zpozorněl a na řečnickou otázku se odpovídat ani nenamáhal. „Jasně, že nekončí“, mluvila dál Bára, která konečně našla milence i inteligentního posluchače v jednom docela pohledným chlapovi. „Orgasmem to nekončí. Teprve začíná. Cesta z něj je buď zpět do fáze plató a pak zase jen k němu, nebo se na chvíli uvolnim a pokud nemusím nutně něco dělat, tak se rychle dostanu do plata a je to pořád dokola. Jsou dvě cesty, jak z toho ven. Bud mi někdo pořádně nařeže a bolest tak přehluší to nesnesitelný pálení a svědění v podbřišku a vlastně všude. To sou žhavý vlny lávy.“ Bá se odmlčela a napila se. Opět zakloktala. „Klid, tohle dělám i s kafem nebo bourbonem“, usmála se. „A jaká je ta druhá možnost, Bá?“, ozval se netrpělivý profesor. „Pochčiju se. Prostě povolim svěrač, protože ten je u mě při sexu taky šíleně citlivej. Miluju autosex ve vaně. Uspokojení prostě přichází, jak nejlíp umí. Ale když se počurám s chlapem, je to prostě paráda…“ Kocour by v tu chvíli nemohl identifikovat či pojmenovat, co vlastně cítí. Rozhovor ho velmi vzrušovat až facinoval, těšil. Zároveň ale trochu znervózňoval. Jak to, že jsem takové věci nevěděl? Kudy jsem celý život chodil? Co jsem se načetl a nadiskutoval. O skutečném životě toho opravdu moc nevím, připustil… Pocítil k Barborce něco jako lásku, vřelý cit až soucit. Neodsuzoval ji. Obdivoval její upřímnost a autenticitu. Na chvíli se zabíral představou, že na střední škole vyučuje sexuální výchovu. Tedy Barbora v tílku a fuseklích. Bára mu pod stolem zahákla nohy a naklonila se k němu: „Kocoure, ne abys teď zdrhnul. Chci tě!“ „Hugo se k ní také naklonil a zašeptal: „Taková nabídka se neodmítá.“ Pak

prstem zašmátral v kapse saka a zjistil, že tabletku Viagry někde vytrousil. Bá vše sledovala a řekla mu: „Neboj se, postarám se.“ Usmál se a dolil zbytek kosher červeného. Kývnul na známého servíra. Vyřídil účet. Dolili víno a odporoučeli se do večerních ulic. Oba se trochu motali, ale pevně se drželi kolem ramen, jak jejich zvykem a tak se posléze ocitli před domem, kde B. bydlela. Před vchodem se zastavili a objali. „Pudeš na kafe?“, zaptala se B. jako v blbém filmu. Kocour neodpověděl, Bá odemkla a on vešel za ní.

„Dáme si kafe před nebo po“, optal se nejistě. „Před i po, Kocoure muj milej“, odvětila a projevila tak opět svou poživačnost a svobodnou přirozenost. „Jsi prostě divoška, viď?“, neodpustil si Hugo. Bára kopla do hrnku, který ji stál v cestě a šla dělat ristretto. Posadili se a míchali. „Vidíš, Kocoure?“, ptá se mladá a ukazuje na nachový polštářek. „Sáhni si. Je uplně prochcanej.“ Nevěděl, co na to má říct. Začal těkat očima po podlaze, v naději, že se tam povaluje jeho modrá tabletka. Neviděl ji. Odkašlal si. „Barunko, já tě tedko už asi nezvládnu…“ Bára vstala. „OK. Tak běž. Já se tu o to postarám. Pusť to z hlavy. Díky za skvělou véču.“ Zvedl se i profesor. Jedním hltem vypili kafčo a rázně se rozloučili. Kocour se tvářil tragicky, Bára potutelně. Profesor si poplácal všechny možné kapsy a když se ujistil, že má všechno (až na tu pitomou Viagru), vyšel z bytu. U domovních dveří zjistil, že se nedostane bez klíče ven. „Ad rectum“, řekl si a začal stoupat zpět do podkroví. Zaklepal na prostřední dveře s cedulkou BARBORA KENNEDY, povzdechl a čekal. „Dveře jsou otevřeny, Kocoure“, uslyšel hlas, o němž byl přesvědčen, že už ho nikdy neuslyší. Vešel a spatřil Báru s drzým úsměvem jen podkolenkách. Klečela na lině u linky se zadkem vyšpuleným k němu, s hrudí přitisknutou k zemi a pažemi nataženými daleko před sebe. Vedle ní ležel ratanový prut. Nohou (už to měl nacvičeno) zaklapl za sebou dveře. ˇVstaň!“, zavelel jako pán domu. Bá váhavě poslechla. Popošel k ní a popadl ji pod rameny, trochu povysadil a dlouze políbil. Když od sebe odtrhli hlavy, oba jako na povel, vycenili zuby a zachrčeli. Kocour hleděl planoucím zrakem na Barboru a pomalu sundával části oblečení, až byl i on jen v ponožkách. Opět jí popadl a posadil na linku. Prohlížel si jí, rozhrnoval kolena a při tom rukou laskal svůj penis. Ten přeci jen rostl. Přistoupil k lince a povysadil Bá. Trvalo chvilku a spojil se s ní. Jakmile ke spojení došlo, erekce agresivně vzrostla a Barbora se rychle ocitla na trojce. Chvíli s ní chodil po bytě a ona zatím zběsile pohybovala zadkem, nohy pevně zaháknuty za jeho zády. Když se přiblížili ke zdi, nahmatala ji chodidly a začala se od ní odrážet. Profesor se musel chytit knihovny, aby neupadli. Za chvilku hrozilo, že se knihy vyvalí na zem a celá konstrukce se zřítí. Když začaly padat první romány, popadl Báru pevně kolem zad, otočil se a praštil s ní na gauč. „Tady néé“, zařvala Bára. Vyskočila zpět k lince na lino a chytila se jí rukama. Široce se rozkročila a nabídla se svému amantovi ze zadu přesně v úrovni jeho pohlaví. „Dělej, dokud se nepočurám“, poručila temným hlasem. A Kocour tedy dělal. Vymýšlel různé zlepšováky, používal i ruce, měchačku, kterou našel na lince a nakonec vzal její nohy nad koleny jako trakař a takto pokračoval. Bá se pevně držela linky, ze které padaly různé předměty. Po delší chvíli B. zakvílela, rozplakala se a počurala… „Tohle se mi děje, od tý doby, co mě chytili ty dobytkové na parkovišti. Pochcala sem se strachy, když mi to dělali..“

Když vyšli (už zase) ze sprchy, Bá řekla. Víš co, uděláme se oba. Každý sám. Sedni si tady“ a ukázala na křesílko. Kocour už byl zase za pilného žáka a byl zvědav, co vymyslí. Vysoukala se mu na klín, zády k němu a spojila si nohy pod jeho stehny. Pak se hluboce předklonila. „Vem do pravý ruky rákosku, leží tady a pořádně mi nasekej. Co budeš dělat levou je tvoje věc.“ Dnes už asi po desáté vyšokovaný Kocour takovou nabídku nikdy nedostal a tak hned nevěděl, co má vlastně dělat. „Ničeho se neboj a zahoď všechny předsudky. Bude se mi to líbit. I tobě“, netrpělivě se zavrtěla. Koc se chopil proutku a rozmáchl se jak kočí. Prut krátce zasvištěl a rána dopadla na pravou půlku. Nebyla silná. Barbora se nadechla a bolestně vydechla. „Přidej!“ Kocour trochu přidal a pak rány dopadaly střídavě na obě

půlky a on jen dbal, aby nepadly do stejného místa… Překročil práh rozpačitosti a studu. Po chvíli dospěla Bá k tak silnému orgasmu, že se neudržela na klíně a spustila se na zem. K bouřlivému orgasmu dospěl i pan profesor. A bdělí seizmologové opět zaznamenali záhadnou aktivitu zcela blízko – tentokrát až 2,4 Richtera.

Bytem zase zavoněla columbijská káva Bucaramango a oba naši hrdinové zaklonili hlavy a kopli ho do sebe. Již ustrojeni, spořádáni, unaveni, jako slušní, normální obyvatelé, sestoupili ruku v ruce do přízemí toho domu v Dlouhé ulici. Bá odemkla a vykročila na chodník. Zůstali dlouho v objetí a kolem chodili podnapilí turisté. „Chceš to se mnou nějakej čas táhnout?“, zeptala se potichu Bá. Bála se, že přikývne… Profesor Hugo Kocour se narovnal a zhluboka nadechl. Pohlédli si zblízka do očí. „Ne, Baru… ne“, pronesl po chvíli tiše, ale pevně. Bá se usmála. Usmál se i Kocour. Pustili svá sevření a odstoupili od sebe. „Kocoure… „ dlouhá pauza. „Ty už nejsi kořist. Jsme oba lovci.“ Smutně pokývala hlavou. Znavený profesor se náhle cítil vyrovnán. Položil si pravou dlaň na srdce a na znamení obdivu se lehce poklonil. Pak se otočil a svižně, s rukama v kapsách vykročil noční ulicí a rozepnuté sáčko mu vlálo v protivětru. Neslyšel, že by se těžké dveře zavřely. Zastavil se a zůstal dvě, tři vteřiny stát. Pak se pomalu otočil. Vyndal ruce z kapes a došel zpět k dívce. Poškrabal se za uchem. „Já sem taky úchylák, Bá. O tom co ty děláš, já jen sním…“ Pak znovu vyrazil a uslyšel klapnout dveře.

Do hospody U Kocoura dorazil ještě před zavíračkou. V Uberu si vše ujasnil… Hučelo to tam jak ve včelíně. Všichni měli již zakalené pohledy a uvolněnou náladu i artikulaci. Dým se dal krájet. Stůl štamgastů u výčepu byl pochopitelně obsazen. Profesor si přisedl k mladejm, kteří mu ochotně udělali místečko. Jasně zaslechl nad pobryndaným stolem: „To je ten Kocour, ty vole.“ Výčepák, který ho zmerčil už z otevřeného okna, před něj postavil pivo. „Díky, mlsoune. Jak to de?“ optal se po malostransku. „Musí, ne. A co ty si dneska vyváděl, kocoure vypelichanej?“ Kocour se chopil půllitru a utrousil: „Ale normálka… tak všelijak.“

Omladina, místní kluci i holky, plus pár pražskejch Amíků uctivě pozdvihli svá rozpitá pivka a třískli si se samotným Kocourem. „Na zdraví, vy volové“, oslovil opilou společnost. Skla na sebe narazila, Kocourova pěna trochu vychrstla a všichni se napili. Profesor, než polkl poslední doušek, lehce zakloktal a do nastalého ticha k úžasu celého stolu pronesl: „Právě jsem se rozhodl, že tenhle barák prodám.“

Doma si sedl do své knihovny na houpací křeslo a rozevřel na svém klíně veliký atlas světa. Pak si začal činit na A4 poznámky, dokud jej nezastihl zasloužený spánek.

Milí čtenáři, gratuluji vám všem, že jste Kocourovi fandili a vydrželi až do konce. On i já děkujeme a klaníme se. Tak mu držme pěsti, ať se v tom širém světě neztratí. A Barborce též držme cokoliv. Ať jednou přijede mladý fešný princ na bílém koni a odveze si ji někam do prérií svobody a uzdravení…

 

Tomáš Lebenhart

Obrázek týdne
stažený soubor (1).jpg
Vtip týdne:
stažený soubor.jpg
Poslední změny na stránkách
Návštěvnost
Přihlášení
Vyhledávání na webu


Magie, bylinky, čakry, kameny a další zajímavosti zde:




Tyto stránky vytvořil na systému WEBGARDEN






Doporučuji:


Name
Email
Comment
Or visit this link or this one